DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Nejspíš za to mohla kletba zvaná dlouhověkost, ale i tak si občas říkala, jestli ji někdo neuřkl. Zatracené staré známosti, které se nečekány nezvány objevily a zůstaly. „Sbohem a šáteček“ jim očividně nic neříkalo. Zvlášť těm mrtvým.
Sesmaženému křídlatému… není nad to, když se vám kamarád snaží udělat radost a zná nekromanta. Ovšem otálel s pravdou tak dlouho, že si mezitím stačila najít druha.
Nebo rysodlakovi, který nebyl tak sestřelený, jak se kdysi zdálo.
V jednom ale měla jasno. Jestli někdo do třetice po bůhvíkolika letech přijde a prohlásí: „Hele, já nejsem mrtvý!“, asi ho přetáhne lopatou a vlastnoručně zakope.

Stáli na pozemcích zámku, v rukou kuše, jakoby se chytali lovit křepelky. Celý zámek byl zahalen ve smutku.Vévoda a jeho nejstarší syn a dědic krátce po sobě zemřeli. Mladší vévodův syn byl již několik let nezvěstný.
Tihle dva ovšem žádné slzy neprolévali. Právě naopak, v jejich tvářích se zračilo uspokojení. Vlastně se vzájemně div nepoplácávali po ramenou.
"Dobrá věc, se podařila - a vzdálený bratranec vévody bude dědit," křenil se jeden z nich na druhého. "Doufám, že nezapomeneš, čí práce tě sem dostala, až budeš nahoře."
"Zapomínáte, že jsem tu ještě já..." ozval se jim za zády hlas vévodova mladšího syna.

'Já nejsem mrtvý,' vrčí černý démon, svírá a rozevírá dlaně.
'Já nejsem mrtvá!' zachechtá se skotská divoženka, šaty od krve.
'Já nejsem mrtvá...' zazpívá tiše víla a věnec na mokrých vlasech jí vadne.
'Já nejsem mrtvý,' zasténá smutně hejkal, který vílu miloval a neposlal jí ani psaníčko.
'Já nejsem mrtvý!' deklamuje mladičký duch s očima vyvrácenýma k nebi a na rtech má jedovatě zelenou pěnu.
Stahují se k němu.
‚Jste mrtví! Všechny jsem vás přeci zabil!' vykřikne zoufale Shakespeare. ‚Apage, Satanas! '
Padne na kolena a zakrývá si hlavu rukama, umazanýma od inkoustu.
Je Samhain.
Mrtví se vrací.
A neznají soucit.

Co to? Všude kolem tma. Chvilku mi trvalo, než jsem se zbavil několika obvazů. Poslepu jsem se pokoušel najít východ, a pak mihotavé světlo louče …
Dva stíny se připlížily k pyramidě. Chvíli kroužili po obvodu, pak kladivem prorazili do jednoho kvádru díru. Za ním byla úzká chodba.
„Jsme uvnitř Mirichame. Jak jsi věděl, že vchod bude tady?“
„Pán měl plány na stole. Považuje mě za úplnýho debila.“
Náhle vykradači hrobů před sebou spatřili potácející se mumii.
„Áááááá,“ zařval Miricham a začal utíkat.
„Áááááá“ zařval údajně úplný debil a začal utíkat taky.
„Já nejsem mrtvý, jen jsem si na chvilku zdříml.“

V posledních týdnech se naučila být na sebe tvrdá. Když vstávala po sedmé, považovalo to div ne za hřích, ale to se stávalo výjimečně. Ani budíka k tomu nepotřebovala, tak bylo její tělo naprogramované. Snídaní jí bylo cvičení a někdy černý čaj. Pak se jen učit, pomoci něco mámě, občas se trochu najíst, učit, rotoped a zase učit. Na desátou se jí, pravda, trochu zavírali oči. V té chvíli zavírala knížku a dopřála si trocha té zábavy, ale s mírou, nemohla jít spát pozdě. Její nejbližší ale věděli, že není zvláštní nebo nadpozemská. Jejich domácnost byla prostě dobře zásobená Redbullem…

"Svoz mrtvóóól! Svoz mrtvóóól!"
K vozíku se nenápadně přichomýtl podezřele vypadající chlapík, který za sebou táhl tělo staříka. Bez viditelnějšího úsilí hodil svůj náklad na kárku.
"Tady máte jednoho."
"Ale já nejsem mrtvý!" ozvalo se z vozíku.
Tak počkat, zarazil se mnich. Tohle mi něco připomíná.
"Děje se něco?"
"Ale ne, jen mám ten pocit, že tohle už jsem někdy zažil... jak se tomu říká?"
"Déja vu?"
"Nejspíše ano."
"Takže vy jste tohle už někdy dřív zažil."
"Už to tak vypadá."
"A co jste tehdy udělal?"
Mnich zaváhal. Pak vzal protestujícího staříka lopatou přes hlavu. Ticho.
"Ano, to bude ono."

"Co myslíš, že mu je?"
"Zkus do něj šťouchnout klackem." Poradí mi ochotně Erwin, jak se tak skláníme a koukáme na chlapce ležícího před námi.
"Samozřejmě, klacky se totiž v poušti hledaj jedna báseň! Jen se tak rozhlídnu a- Hele, tamhleta potvora má nějaký v tlamě!"
---
"Tak jo, mám ten klacek. Ale ta příšera se ho vůbec nechtěla vzdát." Za to mi Erwin věnuje velice vymlouvavý pohled. Já se přiblížím k ležícímu, připraven do něj šťouchnout, když ten se náhle probere.
"Počkejte! Já nejsem mrtvý!"
"Ale to my víme, jen jsme si do tebe chtěli šťouchnout."
Chlapec jen znejistěle zírá.

Dvůr sira Leolina očekával návrat poslů neklidný a rozčilený. Všemi komnatami, komůrkami, chodbami šířily se zvěsti o zachráněné Geraldine i o náhlé výpravě k zapřisáhlému nepříteli, lordu Rolandovi. Jen v den, kdy bard Bracy s učedníkem projeli branami a ještě špinaví a vyčerpaní poklekli před sirem Leolinem, celý hrad ztichl.
„Kdy přijede lord Roland se svou družinou?“
Bard Bracy se zachvěl. „Nepřijede…“
Hlas se mu třásl čím dál silněji, téměř nesrozumitelně skončil: „Lord Roland pohřbil a oplakal svou dceru již před lety.“
Sálem to zašumělo, Geraldine si přitiskla ruku k boku, jen Christabel zbledla a sesula se na kamennou zem.

Darth Caedus korzoval po můstku Anakina Solo a neměl nejlepší náladu.
„Pane, hlášení rozvědky,“ srazil vedle něj paty admirál Atoko. „Kashyyyk je v plamenech, bothanská flotila hlásí těžké poškození a podařilo se nám zabít několik rytířů Jedi.“
Darth Caedus neskrýval zklamání. Jeho ztráty nebyly zanedbatelné, a co z toho?
„Někdo významnější?“ zeptal se chladně.
„Jeden mistr, přeživší rozkazu 66. Wookiee, samotář, neplatil daně, psal o vás sprosté básničky na Holonetu a má na krku pár sabotáží.“
Chabá náplast, pomyslel si tyran, jenže to nejhorší teprve přišlo.
[„Tebe fotr málo třískal, viď?“] utrousil nedaleký vzduch a začal nabývat podezřele bleděmodrého skupenství.

„Jste otevřená na šest centimetrů. Nemusíte se bát, do dvou hodin to máte za sebou. Tatínek bude u porodu?“
Rozpačitý pohled muže na ženu.
„Ano.“
„Můžete se jít připravit. Oblečení Vám dá sestra a ukáže Vám, kde se můžete převléknout.“
„Lehněte si na lůžko, dítě postupuje a zanedlouho budete moci tlačit.“
„Dobře.“
„Tak maminko, už je vidět hlavička. Ještě chvíli a miminko bude venku.“
„Sestro, tatínek nám tady kolabuje.“
Bum.
„Sestřičko, proberte ho. Ať si jde pak sednout na chodbu.“
„Pane, pane, slyšíte mně?“
„Nebojte se o mě, já nejsem mrtvý, jen jsem si na chvíli odskočil do blaženého nevědomí.“