DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Soubi je lhář.
Třebas mne bolí to připustit, Soubimu nelze věřit, ani když tvrdí, že nebe je modré. (Tokijské nebe také modré nebývá často.)
Soubi mi řekl: „Seimei věděl, že ho chtějí zabít.“
Soubi mi řekl: „Seimei mně přikázal postarat se o tebe po jeho smrti.“
Ptal jsem se, kdo zabil mého bratra, a Soubi odpověděl: „To ti nesmím říct.“
Teď Seimei stojí přede mnou, živý, zdravý, s úsměvem na tváři a tisícem výmluv a vysvětlení, z nichž mám chápat, proč se do dnešního dne probouzím ze snů, v nichž vidím svého bratra uhořet.
Soubi mi říká: „Miluji tě, Ritsuko.“

Seimei byl zavražděn.
Ať se snažím sebevíce, některé věci prostě nechápu.
Třeba, když nejsem skutečný, proč jsem tady? A jsem-li skutečný, proč mne máma nepoznává? Proč se před ní musím schovávat v mém pokoji? Proč chodím do školy se šrámy a modřinami... a proč se na mne lidé dívají s lítostí a nic nedělají?
Ty nejsi skutečný Ritsuka, odpovídá mi mámin hlas.
Dobře. Nepamatuji si bytí opravdovým Ritsukou, nemohu se hádat.
Třeba ani moje bolest není opravdová.
Proč mám pak pocit, že mne někdo probodl, když před sebou vidím svého bratra – živého?
„Ahoj, Ritsuko,“ říká mi, jako bych doopravdy byl.

„S vaší kolegyní jsme měli domluvené jisté polohy.“
Všiml si návštěvníkova povytaženého obočí – což svědčilo o chápavosti, neboť Smrť žádné obočí neměl – a opravil se:
„Postoje. Jsme měli. Domluvené.“
„ANO.“
„Když stála u nohou pacienta, znamenalo to, že pacient přežije. A když u hlavy…“
„CHÁPU.“
„Jednou jsem… tedy… měl byste vědět, že jsme se nepohodli.“
„VÍM. PROTO POSLALA MĚ.“
„Ještě žiju,“ ujistil je pacient na lůžku.
Smrť vytáhl z kapsy přesýpací hodiny.
„PŘEŽIJETE.“
„Výborně. Tak jsme hotovi,“ řekl doktor.
Smrť mlčel. Byl si jist, že to muži v bílém dojde. Přece jen, doktor.
Trvalo to o něco déle, než očekával.

Mrs Sachet přesně viděla, kam tenhle příběh míří. Pokoušela se Marianne obrátit lepším směrem v diskrétním rozhovoru. S mladou dívčinou však nebylo řeči.
"Pan plukovník, s veškerou úctou, se mi zdá být poněkud starý."
"Starý!" Mrs Jennings zachytila její slova a propukla v smích.
"Prý starý, má drahá, vždyť sotva...," spustila únavně upovídanou žoviální litanii.
"... proč by, proboha, měl být starý!?"
Marianne se ohradila: "Nemínila jsem urazit. Jen zmínil, že si pořídí flanelovou vestu."
Mrs Jennings zaprskala: "No hleďme, pán si pořídí teplou vestu a je málem mrtvý. Že, plukovníku!?"
Plukovník Brandon dosud hovornou vdovu ignoroval.
"Prosím? Já nejsem mrtvý!"

Říkal jim přece, že se vrátí. Opakovaně. Ale nenaslouchali moc pozorně. Na to byli příliš zaujati svými hádkami.
Opustili ho, utekli, zapřeli ho. Jak vylekané děti! Ale co, nestojí to za zmínku.
Však oni dospějí. Změní se.
Ovšem to, že se chovali hrubě k těm obětavým, nenápadným družkám, které je vždycky doprovázely, které o ně tiše pečovaly! Že jim nevěřili, že jim nadávali do lhářek a bláznů, tak tohle jim tedy nedaruje!
To si spolu vyříkají!
Ukázal se jedenácti, když byli spolu u stolu. Vyčítal jim tvrdě jejich nevíru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, které ho první viděly vzkříšeného.

„Řeknu vám, pokaždé je organizace otravnější. Anglický jazyk se dožaduje sezení v čele stolu, no kde vezme čelo kulatého stolu?“ znechuceně si odfrklo kmenové nářečí ke svému příbuznému z vedlejší vesnice.
„Je to urrrážlivé a naprrrosto nevhodné, aby se ten burrranský jazyk takto prrrrotežoval,“ přisadila si francouzština.
„Kde je prababi?“ nespokojeně se ohlížela italština.
„Himlhergot, koho to zajímá, taková mrtvola,“ zadrnčela němčina.
Holandština chrochtavě přitakala.
„Začneme bez ní,“ nabubřele pronesla angličtina.
„Jen si nevyskakuj, synku, já jsem docela při životě, vezmi si Františka,“ šťouchla latina hůlkou angličtinu do zad.
„Beze mě by vás tu pěkná řádka nebyla, nevděčníci,“ dodala mumlavě.

Byl to příjemný večer. Když se kolem rozezněl zvuk střelných zbraní, večer začal být navíc zajímavý. Pohodlně se usadil v křesle, zavřel oči a naslouchal lahodné hudbě kulometné palby a odrážejících se kulek s příměsí správně vyděšeného křiku.
Jeho nezasáhnou - je nevinným přihlížejícím.
Vstal. Pohlédl na své nohy. Skze ně viděl zbytky starožitného křesla, v němž seděl a obíral své přátele pomocí nejrůznějších fíglů a podvodů.
“Ne,” vykřikl neslyšně.
To nepřipustí! O tolik žádné své přátele už dlouho neobral! Rozvážně ulehl do svého těla a snažil se ho kopírovat co nejvěrněji. Pomalu pohnul zesnulými údy a usmál se zmrtvělým obličejem...

Nejříve vždycky přijde šok.
"Cože? Kdo jste? Cože, že jsem jako mrtvej, jako duch nebo co?"
Pak popírání.
"Ne, já nejsem mrtvej. Podívejte, mám ruce a všechno. Mluvím! Nemůžu bejt mrtvej!"
Následuje deprese a bezmocný kvílení. To mne vždycky strašně unavuje.
"Proč zrovna já? Proč ne ty, brácho? Co? To není fér, fakt že ne!"
Občas se najde i někdo, kdo se mnou chce smlouvat.
"Hele, vidíš na tom mým těle ty hodinky? Z pravýho zlata..."
K stádiu smíření mi obvykle nedojde trpělivost, ale i to se někdy stane.
"Tak jo, tak jdem."
Lidi s tím prostě nadělají spoustu cirátů.

„Je pravda, že máte díky liščím smyslům výjimečně rychlé reflexy?“ nadhodila Lada.
„Proto ještě nejsem mrtvý,“ zabručel Evžen.
„Takže byste mohl…“ V očích jí zajiskřilo.
Evžen se zašklebil: „Budete mi krýt záda?“
Břetislav okamžitě pochopil, co mají za lubem. Vyrazit na Trojský kopec pátrat po zdivočelých lidožravých akromantulích.
Pokusil se jim to rozmluvit. Vzrušení očekávaným nebezpečím vůbec neposlouchali.
Nedokázal skrýt strach. A cítil se nepochopitelně vyloučený.
Nepříjemně starý.
Zamířil tedy do svého soukromého archivu zjistit co nejvíc o tajemném dědici.
Holka bláznivá, přemítal cestou. Jsou přece i jiné možnosti.
Uvidí, že zatím nejsem na odpis.
Pak se zastyděl. Taková pošetilost.

Bábina cedule „JÁ NEJSEM MRTVÁ!“ se v jistých kruzích stala legendou. Ty kruhy, notně oggovské, nic jen tak nepřekvapilo, protože jejich oblá podstata byla za dlouhá léta přátelství se starou čarodějkou zvyklá na ledacos.
Strach, že si Bábi jednoho dne Zapůjčí mysl orla a už se nikdy nevrátí, neměl v poslední době důvod sílit. Děsivá stará dáma vykonávala své řemeslo s železnou skvělostí a Stařenka se věnovala tomu, čemu se asi tak žena jejího ražení mohla den za dnem věnovat.
Jednou takhle ale uplynulo už půl roku nepřítomnosti. Zrovna, když se spouštěla rakev, ozvalo se řezavé: „Gyto! Já nejsem mrtvá!“