DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Na Cardiff se snášela noc. Do okenních tabulek prudce bubnoval déšť. Jack seděl na posteli a v rukou pevně svíral kravatu, která nebyla jeho. Už ani nedokázal plakat. Věděl, že jestli zůstane, přijde o rozum. Víčka silně stiskl k sobě. Po tvářích mu stekly poslední zapomenuté slzy.
Vtom ucítil letmý dotek na rameni. Nevěnoval mu však pozornost. Dokud ho někdo zezadu neobjal kolem krku.
Jack zalapal po dechu. Horký dech ho zašimral pod uchem. Tolik si přál, aby to nebyl jen sen. Bál se, že jakmile se otočí, vše se rozplyne.
Přesto to nakonec udělal. A Ianto ho láskyplně políbil.

http://a-totalita.livejournal.com/25103.html

„Já nejsem mrtvý!“ Nadšený křik dráždil její ušní bubínky, pohled hnědých očí se zúžil na malinké štěrbinky, co ho probodávaly naprosto nenávistně, div že necenila tesáky, ale ono to šlo těžko, když žádné neměla. Její geniální plán selhal, zhroutil se jako domeček z motýlích křídel, nerada dělala věci přímo, vyžívala se v té nevědomosti, v tom ovládání a manipulování, ale ne vždy to dopadlo tak, jak si přála. Třeba dnes. Zjevil se usměvavý… Kdyby nebyla sama sebou, třeba ho i ušetří… A třeba ne.
Prokřupla si prsty s pološíleným úsměvem na rtech. „Brzy budeš, jen se neboj.“ A stiskla spoušť.

Elvis se po své nafingované smrti dva roky schovával před věřiteli. To stačilo, neboť se všude vyhrnuli jeho imitátoři.
O tři roky později už mu chybělo vystupování. Koupil bílý oblek a vyrazil na Elvis Presley's Imitators Festival.
Neuvěřitelně to rozbalil. Životní forma.
Předposlední místo. „Proč?“ ptal se rozhodčího.
„Podívejte se,“ dozvěděl se, „ty vaše Elvisovské kroky, takhle by to Mistr nikdy neodflák. Potom v Surrender má předehra jiné akordy!“
„Ale na koncertě v Hamptonu,“ přerušil ho Elvis.
„Ten není součást kánonu!“ odfrkl rozhodčí, „A co je nejhorší, ani nevypadáte jako Presley.“
Od té doby Král jen frituje hranolky. Pro sebe.

Tep obvyklý. Nádech střídá výdech. Zorničky reagují. Příjem potravy v normě (a pokud ví či může soudit, na tom druhém konci je taky všechno jak má být). Ostatní biologické funkce jsou rovněž alespoň náznakem zachovány.
Není mrtvý, očividně.
Nechodí mu ale žádné dopisy (složenky se však zatím ukazují pravidelně). Nikdo mu nevolá. V domě, kde bydlí několik let, se s nikým nezdraví.
Nedávno jel tramvají. Do vozu nastoupili dva revizoři, přímo k němu. Vytáhl lístek: nebude dělat problémy. Revizoři se však rozdělili, jeden zamířil k řidiči, druhý procházel zadní část vozu. Jeho lístek – řádně zaplacený a označený – zůstal bez povšimnutí.

„Dneska mi napusť plnou vanu. Čím víc vody, tím se lépe přemýšlí,“ řekl Archimédes služce.
„To je naprosto odporné!“ ulevil svému duševnímu napětí Ohm a praštil pěstí do stolu.
„Už se moc těším na ten štrúdl!“ zvolal Newton a šel česat jablka.
„Příště dej do toho pudinku víc rozinek, přijde mi to jaksi nevyvážené,“ poradil Thomson své ženě, ale přesto si ještě přidal.
„Poslyš, ty dnes nějak záříš. Čím to je?“ zeptal se Becquerel svého asistenta.
„Jsem ztracen!“ vykřikl Heisenberg a běžel dál známou rychlostí.
„Já nejsem mrtvý,“ prohlásil Schrödinger a podíval se na sebe do zrcadla. Neměl to dělat.

Is anyone there?
Who is it?
Just a man…
Makes two of us, then. What's your crime?
I stole bread. My little sister hadn't eaten in three days…
These are hard times…
What's yours?
I murdered.
…
It's always the same. You don't know anything.
No, I suppose I don't.
(sighs)
How many?
How many what?
How many did you kill?
Does it matter?
Not anymore, I guess.
How many years did you get? For stealing.
Fifteen. Maybe they'll let me go sooner?
(laughs) It's always the same.
What do you mean?
We're all dead.
I'm not dead!
As good as.

První věc, kterou udělám, je, že se pořádně protáhnu. Rakev byla vážně nepohodlná. Hned poté utrhnu princi hlavu. Blbeček, to má za to, že vážně věřil, že si může jenom tak zahrávat se smrtí.
(Mrtví přece obživnout nemůžou, ne doopravdy.)
Pak zmasakruju všech sedm trpaslíků; dám si na tom záležet. Akorát Rejpala zabiju rychle a bezbolestně, protože ten jedinej měl ánunk o tom, jakej je život pes. Chudák malej.
Nakonec se vydám navštívit moji drahou macešku. Její výraz za tu skleněnou rakev stál.
„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vyhrkne nesmyslně.
„Byla jsem,“ zašklebím se na ni, „ale už to přešlo.“

Lev Šuk v hospodě opět přebral a tak je domů veden kamarády Jimramem Šoustkem a Tadeášem Tydlitátem. Jejich idea posadit kamaráda ke dveřím,zazvonit a utéci bere rychle za své.
Scholastika Šuková netrpělivě vyhlíží ve dveřích. Přísně kamarádům kyne, aby všichni tři pokračovali dále a směruje je do ložnice. Tam je připraven úložný prostor válendy a vnitřek je dokonalou imitací rakve. Lev leží v okamžiku uvnitř. O něco méně zpumprlíkovaní Jimram a Tadeáš chvatně mizí za svými Vincencií a Timeou.
Scholastika zavírá válendu a zatěžuje ji svým macatým tělem. Těší se, až vyspalý Lev začne řvát:
"Já nejsem mrtvý, pusťte mne!"

"Ještě je tu ta žádost, ale tu snad nemá smysl znovu řešit," zamumlal sekretář a odložil papír stranou.
"Prosím, já trvám na tom, abych byl jaksepatří honorován!"
"Musím vám opravdu znovu citovat vyhlášku, dle které nemrtví nemají nárok na mzdu?" prohlásil rektor a zbytek rady němě přikyvoval.
"Nemrtvý? Já? Ale dovolte, pánové, to musí být nějaká mýlka - o tom bych snad měl něco vědět..."
"Dobrá, tak nám řekněte, kdy jste naposledy jedl?"
"Jsem breatharián," odvětil stařec hrdě.
"Ale vždyť vy ani nedýcháte," přisadil si Doležal.
"To by mohl říct každý!"
"Já to vzdávám. Kvestore, připište laskavě na výplatnici doktora Dee.