DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

„Já nejsem mrtvý!“ zaradoval se Asklépios a šel léčit další pacienty.
„Já ještě neumřel!“ zasténal Periklés, když ho přátelé začali u smrtelného lože pomlouvat.
„On není mrtvý!“ zhrozili se Josefovi bratři.
„Já nevím, proč je brácha mrtvý,“ prohlásil Kain.
„Jak to, že není mrtvý?“ klel Aigistos, když se Orestes vrátil.
„Proč je mrtvý? Proč on?“ lkal Achilleus nad Patroklem.
„Už je mrtvý?“ zeptal se Herodes.
„S jeho smrtí nemám nic společného,“ vysvětloval Pilát Pontský.
„Zítra bude mrtvý,“ přísahal Brutus.
„Mrtvý, ale bohatý!“ zvolal Kroisos než zemřel.
„Dejte mi pokoj, já jsem mrtvý,“ zaječel Drakula a zabouchl za sebou víko rakve.

"Zapomněli na mě", fňukal Míša Karel, ležící úplně na hromadě ostatních nanuků. Byla to taktická pozice co se týče pravděpodobnosti, že po něm nějaká mlsná ruka sáhne. Na druhou stranu tady hrozně táhlo to zatracené teplo.
"Copak je tohle fér?", nadával si plačky pro sebe, "všechny ta nadutá Corneta a Pegasové jdou na dračku, a nikdo tady nemá úctu ke starším."
Mrazák se otevřel, a ke ztrápenému Karlovi se natáhla buclatá ručka. Celý se orosil nadšením.
"Konečně!"
"Vezmu si tady toho míšu, a ještě placku Míša is not dead. Maminka mi dala padesátikorunu, víte?" vysvětlovala důležitě Adélka prodavačce za pultem.

Dnešní airsoftový turnaj se vyvedl na výbornou. Všech sedm týmů si pořádně zablblo a teď už zbýval jen jeden jediný zápas. A protože tam byli všichni upíři, střílelo se skutečnými zbraněmi a ostrými náboji. Ve finále se utkal tým malkavanů a toreádorů, kteří sváděli nelítostný souboj o zlaté medaile a diplom.
„Šéfe,“ zašeptal jeden z toreadorů skrytý ve vysoké trávě a zkontroloval stav zásobníku, „jestli si do pěti minut nepřepudruju nos, tak to vzdávám.“
„Ať tě to ani nenapadne, nejdřív je musíme porazit.“
„Ale jak?“
„Hmm… kdo je ještě živý, vztyk!“ vykřikl.
„Tady! Tady!“ ozvali se malkaviani.
Výhra přišla záhy.

Och, tahle holka je děsná. Pořád nechce umřít. Pohybuje se neustále ve společnosti upírů. Tak proč je ještě naživu?
Zkusila jsem ji získat už před lety. Skoro se mi to povedlo, jenže ji zachránil upír. Sakra, unikla mi.
Potom se objevil ten Původní hybrid. Těšila jsem se, že ji konečně dostanu. Jenže se za ní musí obětovat její otec.
Tímhle mě naštvala hodně, ale pak jsem dostala znovu šanci. Topila se pod vodou a ten upír zachránil jenom jejího kamaráda. Konečně!
Ne, počkat. Co to teď říká ta doktorka? Ona bude upírkou? Ne! Já ji chci mít ve své moci!

„Já nejsem mrtvej!“
„Kdo ho sem zase pustil?“ zeptala se stařenka Vážná hudba a přísně si změřila přítomné, kteří hromadně začali obdivovat krásy stropu a podlahy. „No?“ dorážela dál.
„Já nejsem mrtvej!“
„Zavřete mu už konečně někdo hubu!“ požadoval strýček Dechovka podrážděně a zbylé hudební žánry souhlasně přikyvovaly.
„Já nejsem mrtvej!“
Rock'n'Roll si povzdechl a ztěžka se zvedl ze své klubovky. Nakonec, tahle povinnost zase zůstala na něm.
„Tak pojď, Punku. Je čas na léky,“ vyzval Rock Punk mírně, vzal ho za ruku a pomalu odváděl zmateného vnoučka k východu.
„Já nejsem mrtvej!“
„To víš, že nejsi. Stejně jako Elvis.“

"Já nejsem žárlivý," řekl Othello a protáhl si prsty. "Jenom ten Jago mě štve."
"Já nejsem zamilovaný pitomec," řekl Romeo a prohrábl struny loutny. "Jenom mí budoucí tcháni pro mě nemají pochopení."
"Já nejsem kruťas," řekl Petruccio a švihl bičíkem. "Ale správná ženská musí mít jiskru a poslouchat."
"Já nejsem kulišák a rozvera," řekl Puk a metl kozelec. "Jenom ten Oberon pořád vymýšlí pitomosti."
"Já nejsem notorik," řekl Falstaff a spojil ruce, aby se mu netřásly. "Jenom ten život není fér."
Hamlet otec a Hamlet syn se na sebe podívali, starý si protřepal ucho a mladý pohladil jizvu na hrudi.

Byla jsem princezna a brzy jsem se měla bohatě – a šťastně – vdát.
Tehdy matka vešla do mých komnat a plakala.
„Co se děje?“ „Bohyně si tě vybrala, dcero.“
Oblékli mne do nejdražších látek, navlékli těžké, zlaté šperky.
Bohyně si mne změřila zářícíma, bezcitnýma očima a usmála se. Pak si mě vzala.
Chodili k bohyni, poklekali a pronášeli modlitby. Ale zapomněli na mě.
„Otče, matko, já nejsem mrtvá! Jsem tady!“ Má ústa se nepohnula.
„Mlč,“ ozvala se ta druhá v mé hlavě, „nepokoušej se bojovat.“
Všichni umírali, můj otec mou vlastní rukou, která už nebyla moje.
Po staletí jsem jen křičela.

Ani v této nehostiné, ledové pustině nejsem schopen zemřít. V tomto ohledu bylo mé tělo sestaveno až příliš dokonale.
Prosil jsem Boha o smrt a potom jsem o ni prosil i Ďábla. Ale ani jeden se neslitoval. Nepovažují mne za své dítě. Můj stvořitel leží zde. Na dosah ruky. Jeho mrtvola je hrůzně krásná i ve své ledové nehybnosti. Oněmělý pomník mých i jeho zločinů. Možná že právě on by mi byl schopen darovat smrt, stejně jako mi daroval život. Možná kdybych mu vdechl zpět tu bezcennou jiskru...
Ne, připravil jsem ho o vše, nevezmu mu i dobrodinní věčného zapomnění.

„Já nejsem mrtvý, já nejsem mrtvý!“ křičel jsem do tmy. Zbytečně. Můj křik tlumily dřevěné stěny a několik metrů čerstvé hlíny nad mou hlavou.
Má nejhorší noční můra se stala skutečností. Pohřbili mě zaživa.
Hrůza mi zatemnila rozum.
Pak jsem si vzpomněl. Přeci jsem učinil opatření.
Kolem prstu na pravé ruce jsem měl uvázaný tenký provázek, který vedl otvorem až na povrch. K němu byl přivázaný stříbrný zvonek. A u něj musel sedět hlídač, který čekal, jestli se rozezvoní.
Zuřivě jsem tahal za provázek.
V měsíčním světle poskakoval stříbrný zvonek v tichém tanci. Srdce zvonku bylo pryč.
A hlídač nikde.

Holčičky pištěly a s chichotáním pobíhaly po táborovém náměstíčku. Praktikantku Milenu bolela hlava. Rozhodla se, že zkusí na děti starý trik. "Pojďte, budeme si hrát na hřbitov."
Holčičky zmlkly, zaujatě sledovaly Milenu, když vykládala pravidla: "Lehnete si na zem, předstíráte, že jste mrtvoly, a kdo se první pohne, myje až do konce tábora ešusy všem. Kdo to vydrží nejdýl, nemusí si ho mejt vůbec."
A holčičky ležely, ležely, necukaly se, když do nich kluci šťouchali klackem, ani když jim zkoušeli nadávat. Nezvedla je večeře, ani večerní táborák.
Při vidině nemytého nádobí zatvrzele ležely, i když na ně vedoucí nasypali hlínu.