DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Mistr Denyzz ležel na chladné kovové podlaze a i když značně posekaný, stále žil. Rytířce Karnis se díky jeho sebevražednému pokusu povedlo odtáhnout slepého mistra Champbaccu a uniknout z inkvizitorské stanice.
„Pane, podařilo se jim uniknout,“ zaslechl akolytu, který právě přispěchal.
„Já vím,“ odpověděl kdysi nejlepší Stín Řádu Jedi, nyní Císařův služebník.
„Pronásledujeme je. Nemají šanci.“
„Výborně,“ unavené povzdechnutí, „pro dnešek je toho povyku přespříliš. Průběžně mě informujte, budu ve své kajutě.“
„A co s tímhle?“ jistě tím myslel mistra Denyzze.
„Nechte ho ležet, droidi ho pak uklidí.“
„Ale já nejsem mrtvý!“
„Hmm, tak ho zabalte a pošlete na Lictor.“

Na prázdniny se těšil už hrozně dlouho. Poprvé, kdy nebude na Zemi! Kvůli tomu byl ochoten přežít i nevyhnutelně úmornou nudu na plážích Pacifiky, kde měl s rodiči strávit letošní dovolenou. Snad přemluví tatínka, aby se podívali aspoň do hi’Leyi’y.
„Připrav se, Regi, za chvíli nás přenesou.“
Obestřel ho modrý paprsek. Zpanikařil. Ve vteřině ho to rozemlelo na atomy. Z paprsku nebylo úniku. Nemohl se pohnout, už nic necítil.
Konečně znovu uviděl světlo a roztřeseně odklopýtal z transportní plošiny dopravní lodi. Zhluboka se nadechl. Zkontroloval si tep. Je vážně naživu?
Jistý si byl jen tím, že do transportéru už nevleze.

Uprostred pastviny stálo majestátne lesknúce sa brnenie. Resemboolské deti naň rozjarene ukazovali prstom.
Obyvateľ brnenia si obzeral vlastnú ruku. Po chvíli unavene zvesil hlavu a zahľadel sa do trávy.
Tráva. Možno si iba pamätám aké to je stáť v tráve.
Je zelená. Je vlhká. Uvedomujem si to. Budem cítiť až mi začnú hrdzavieť navlhnuté chodidlá? A hovorí sa tomu chodidlá?
Môžem sa ešte považovať za živého, keď si viem dať vlastnú hlavu pod pazuchu? Je to zábava, ľudí to vystraší.
Ja som ale neumrel.
Chcel by som sa vidieť v zrkadle. Tak, ako ma stále vidí Ed. Ešte aspoň raz.

Měl jsem své sousedy rád.
Slušná rodina, takových víc a půlka Ruska nebude závislá na laciném chlastu. Sporý chlapík v montérkách, co chápe ajťákovu šikovnost („Já ti ten kohoutek opravím, Antone.“), ona peče nejlepší pirožky v Moskvě („Dejte si s námi, Antone, beztak se odbýváte.“), vymodlené dítě Kosťa („Poradíš mi s fyzikou, Antone?“).
Jenže pak jsem zjistil, že jsem Jiný. Když jsem blbnul s Šerem, najednou jsem je viděl doopravdy.
„Věděli jsme, že na to jednou přijdeš, Antone.“
A tyhle jsem si klidně zval domů, já vůl!
„Vy... nejste... živí.“
„Nejsme, Antone“, smutně se usmál upír.
„Ale nejsme ani mrtví.“

Roztřesenýma rukama obětoval beránka. Pak klesl do písku vedle oltáře. Slzy jako hráchy mu stékaly do dlouhých vousů. Tak lehce zapudil prvního syna i s jeho matkou, poslal je do pouště vstříc skoro jisté smrti, a teď málem přišel i o toho druhého. Vždycky Boha poslouchal slepě a jeho jednání nechápal - možná to však On nastrojil, aby si právě tohle uvědomil. Ucítil objetí malých tlapek. „Tatínku nebreč, já nejsem mrtvý.“ Cestou zpátky nepustil jeho ruku.
…
Ohlásili příchod pocestných. Dal připravit vodu, jídlo a čekal. Vešel mladý lučištník. U vchodu stydlivě postávaly jeho ženy, kolem hlouček dětí. „Otče, já nejsem mrtvý.“

Bylo mu pět. Hrál si v podkroví s vojáčky, napodoboval tátu.
„Jak to jde?“
Pousmál se a vysvětlil mu průběh bitvy.
Otec si s ním hrával často… vlastně každý den. Vrátil se. Máma říkala, že už nikdy nepřijde, že je v nebi, ale je tady.
„Je čas,“ řekl a vstal. Chlapec zakroutil hlavou. „Nechci, musím dávat pozor na maminku.“
„Budeme na ni dohlížet z nebe.“ Vzal ho za ručku.
Prošli kolem spousty lidí v černém a mířili ke dveřím, když spatřil sám sebe… ležel v rakvi, obklopen mámou a babičkou.
Rozbrečel se, když jej pohlcovalo bílé světlo. "Né, chci zpátky."

U všech kosmických entit, to je zážitek! Do dlaní se zase vrátil cit, můžu se dotýkat. Ale čeho? Rychlé rozhlížení, pohled se zapíchl do Robíka, který si to náhodou hasil po chodbě. No, raději ne. Stěna, stěna je určitě dobrá. Hladí stěnu, cítí pod prsty vrstvy ocelové šedi (nebo to možná byla myší šeď?) a byla příjemná.
Hlad. Sníst, něco sníst! Zmateně pobíhal po spojovacích chodbách a nemohl najít jediný automat, který by mu dal cokoliv. Jenom v jednom byly zbytky vykydnutého čehosi, co nepříjemně zavánělo kari. Znechuceně nakrčil nos. Být zpět mezi živými nebyla taková výhra, jak si přál.

„Takže za čtyři, slečno...“¨
Ztuhnu. Jako by mě hodil do ledové vody.
Cože???
Mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Propadám se kamsi hodně hluboko.
Takže celý ty tři roky strávený na přednáškách... nad učením... Celej ten rok dohledávání článků, za kterej jsem zjistila, že číst v angličtině není zas taková hrůza... A že s pomocí mě nezastaví ani ta proklatá francouzština... Tohle všechno bylo marný.
Nevidím pobavený výraz ve tvářích svých učitelů. Teprve oficiální oznámení výsledků mě probírá k životu.
Za dvě...
Výdech a nádech! Jako praštěná palicí se vypotácím z učebny. Ani nevím jestli se mám smát nebo brečet.

"Vstávej, Sněhurko."
Gwen odmítavě zavrčela.
"Vstávej, je ráno."
"Sem mrtvá, nech mě odpočívat v pokoji."
"Nejsi."
Mimas zatahal Gwen za nohu. Vzápětí obdržel kopanec.
"Au!"
"Na mrtvolu dobrý reflexy, co?" poznamenal Berek.
"Vypadněte!" zasténala Gwen.
Bennar zatím zákeřně odhrnul závěsy.
"A taky mrtvoly nemluví," řekl Tyros.
Gwen ublíženě poootevřela jedno oko.
"To ste tady všichni?"
"Všichni." potvrdil Mossi.
"Copak neexistují nějaký předpisy na počet klonů v generálově ložnici?"
"Ale jó." Trins si sedl na postel.
Gwen po něm hodila polštář.
"Vypadněte, všichni. Sněhurku má probudit princ, ne banda trpaslíků!"
"Mám zavolat Generála Kenobiho?" zeptal se Thon.
Skolil ho druhý polštář.

Jatka u Camlanny utichla. Přežila pouhá hrstka rytířů a jen dva z nich teď dělali společnost zesnulému vládci: sir Lucan a sir Edvin.
První se hroutil ze ztráty panovníka a krve, druhý zíval.
„Král je mrtev, drž si střeva, hrobu je mu tuze třeba,“ zavelel.
V tu chvíli sebou Artuš škubl.
„Ještě nejsem úplně mrtvý.“
„Mordred spáchal zásah čistý, jste si, lorde, vážně jistý?“
„Proč?“
„V lebce totiž díru máte, večeře se nedočkáte.“
„Pak potřebuji, abys mi prokázal poslední službu, sire Bedwine.“
Edvin protočil panenky, ale když mu Artuš podal Excalibur, ať ho donese Paní jezera, začal se šibalsky usmívat.