I přes necelý metr sedmdesát působí impozantně. Nedbale nedopnutá košile, výrazné rysy obličeje, místo paruky dlouhé jemné rozlítané vlasy, které mu zestříbřely už ve třiceti. Propadlé tváře. Míval sklony k tloustnutí, ale teď si nepamatuje, kdy naposledy jedl.
„Hle, tudy jde člověk, jehož knihu nikdo na světě nechápe,“ šeptají si studenti, když mu jdou uctivě z cesty.
Přístupnost: bez omezení
Za beta-read velice děkuji Rye
Veškeré použité postavy jsou moje a zcela zdarma.
Milý mamute, přála sis příjemné povídání ke svařáku, tak jsem si dovolila vzít tě za slovo. Snad tě pohádka aspoň trochu pobaví. Hezké Vánoce přeje Aries.
Osmnáctého února. Sobota. Dvacet tři hodin třicet šest minut. Mínus pět stupňů. Přibližně.
Izabela Serigala zamrká a potřese hlavou. Svět kolem ní se rozpadá na kousky. V hlavě jí hučí a vnímá jako skrz vatu. Myšlenky nechtějí držet pohromadě. Je jí zima. Když si obejme ramena, zjistí, že má na sobě jen svetr.
Rozhlíží se. Nádraží nepoznává. Nemá tušení, kde je, jak se sem dostala a proč na sobě nemá kabát.
Moji zlatí a trpěliví čtenáři, je to konečně tady. Za to obrovské zpoždění by měl být omluvný úvod delší než celá povídka, ale o to asi nikdo moc nestojí. Takže přejdeme rovnou k děkovačce:
„Doktore, prosím, řekni mi, že tohle neskončí nějakou srážkou,“ Clara se pevně držela zábradlí, nohy zapřené o zem, od hlavy až k patě mokrá. Ještě před několika minutami musela skočit z pukajícího ledovce do oceánu a doplavat k Tardis, zatímco se je jejich pronásledovatel pokoušel odstřelit. Doktor na tom byl se stavem oblečení stejně. Zoufale běhal kolem kontrolního panelu. Stiskl to a potom ono tlačítko, tu zkontroloval situaci na obrazovce, tu pohnul páčkou.
Skřivánek kotvil u malého neobydleného ostrova už několik dní. Po střetu s korzárskou lodí o šestatřiceti dělech měl poškozený trup i takeláž a náhlá bouře, která se přihnala na křídlech letního monzunu od východu, jen dokončila dílo zkázy. Malá fregata nutně potřebovala opravy, ale do přístavu bylo daleko. Proto kapitán Doyle rozhodl spustit kotvy v krytém zálivu, který se krčil ve stínu zalesněného kopce.
Kopytá Arthurovho a Merlinovho koňa sa vnárali do blatistej pôdy a zvieratá fŕkali, no ich nespokojnosť prehlušovalo more. Hučalo, keď sa vlny v snahe dobyť pevninu vrhali na skaly, a výhražne mrmlalo, keď ho neústupný kameň prinútil stiahnuť sa.
Arthurove oči sa odtrhli od rozbahnenej cestičky a našli obzor. More tam takmer splývalo s tiež rozbúrenou, mrakmi posiatou oblohou.
„A vraj na juhu je pekne,“ začul zamrmlanie jazdca po svojom boku a šľahol po Merlinovi pohľadom. Jeho prižmúrené oči zrejme prevraveli zaňho, keďže sluha sklopil zrak a mlčal.
Název: Sovátko a nadpřirozeno
Fandomy: Doctor Who, Sovátko
Prohlášení: Toto jsem napsal pro vás, ne přímo pro tebe můj milý čtenáři!
Poznámka: Je to taková hrůza, až to bolí. Je mi 12 let, takže promiň. Je to neoficiální dárek. Doufám, že nevadí, že jsem jsi půjčil sovátko.
Sovátko si sedlo na bidýlko vedle Strýčka Sýčka a zeptalo se: "Už nějakou dobu sleduju...jednoho člověka"
"A jakého?"
Fandomy: Zeměplocha, Dobrá znamení
Přístupnost: bez omezení
Prohlášení: Postavy patří Terrymu Pratchettovi a Neilu Gaimanovi a napsáním jsem získala pouze pocit z dobře vykonané práce.
Poznámka 1: Jako tvůj osobní Ježíšek ti (trochu opožděně) přináším druhou povídku. Letošní podzim a zimu pro mě byl hlavním fandomem Dobrá znamení. Hlavně proto, že jsem na tu knihu dělala referát do školy (učitelka říkala, že je moc dlouhý a podrobný, ale já jsem se jen snažila vystihnout, proč je to tak boží) a pak jsem ji ještě předčítala Ať-je-to-co-je-to-tak-jsem-tovi.
Veselé Vánoce, Ianto. :-)
Bylo krátce po páté hodině ranní, když se telefon vedle jeho hlavy rozdrnčel a přerušil tak sen o růžovém knoflíku v dětské dlani. Zrovna se pro něj skláněl, natahoval ruku, už ho skoro měl. Ne. Zase na něj nedosáhl. Jeden celý spánkový cyklus v háji. Zaklel a místo po knoflíku hmátl po sluchátku.
„Omlouvám se, inspektore, ale potřebujeme vás na místě činu.“
