Vanoce 2013

Byl den před Vánoci. Ten ples, jak ho jeho choť opakovaně ujišťovala, patřil k nejdůležitějším událostem svátečního společenského dění. Ne, že by to náhodný pozorovatel dokázal nějak rozeznat, ušklíbl se v duchu Willoughby. Společnost zde byla stěží průměrného společenského významu. Hostitel byl pouze natolik významný, aby odřeknutí účasti znamenalo společenské riziko, které si v této části světa nikdo nemohl dovolit. Vedly se ordinérní a v konečném důsledku bezvýznamné debaty o politice, přerůstající občas v tak vyhrocené spory, jak jen společensky přátelská atmosféra dovolovala.

Byla to obyčejná přístavní krčma, jakých můžete v čase a prostoru najít tisíce. Vývěsní štít se s vrzáním pohupoval ve větru a neonový nápis na něm poblikával do tmy. Krčma se jmenovala Indie a podle zdejšího štamgasta bylo celkem jedno, jestli se tím myslela ta západní, nebo ta východní. On totiž stále ještě připíjel na to, že objevil západní cestu do Indie (tedy země), a věřil, že Indiáni a Indové jsou jedna a ta samá tlupa domorodců. Obvykle mu po několika takových přípitcích krčmář navrhl, aby zkusil najít i cestu z Indie (tedy z hospody). Ten štamgast byl Kryštof Kolumbus.

Pršelo. Už čtyři dny vytrvale a vlezle pršelo. Temže se leskla a lidé, nakupující vánoční dárky, zápasili kromě balíčků i s deštníky.

V čajovně to tlumeně hučelo. Společnost byla cele zabrána do historek o sjíždění řek, takže první zakašlání úplně přeslechla. Teprve, když se ozvalo znovu, zraky všech se obrátily ke dveřím. Stál tam Loki a tvářil se dosti zoufale. Díky maskování ve formě trička a kalhot vypadal spíše jako Tom Hiddleston. Druhou část dveřního prostoru beze zbytku vyplňoval Thor maskován za Chrise Hemswortha a tvářil se podobně.
Zaražené ticho přerušila Kleio:
„Gwen, že ty nemáš postaveno na kafe?“
„Ngh,“ odpověděla Gwen a dál zírala.
„Potřebujeme pomoct,“ kníkl Thor.

V ABC Café jsem stávala
Vrzala jsem do rytmu jejich písně
když s nadšením jak malí kluci
a beze strachu beze stopy tísně
šli dělat revoluci
Volala jsem když jeho neslyšeli
Vyskočil na mě a volali jsme znova
Že je čas rozbít svoje cely
Lamarque je mrtev zněla naše slova
Křičela jsem když padla první rána
Barikáda se zachvěla – a já s ní
Cítila jsem jak někde otevřela se brána
Do země o které židličky sní
A potom už jsem byla tiše
Když jeden po druhém odcházeli
Někam dál a výše

Přístupnost: dvě a více mozkových buněk
Shrnutí: Byli mladí. A nevinní. Podle svých vlastních slov.
Upozornění: Tato povídka pracuje se záměnou významů z autorčiných dětských let. Tehdy jí „čištění bažantů na ošetřovně“ připadalo jako nejkomičtější školní trest, jaký kdy kdo vymyslel. Ve své nevinnosti teprve o mnoho let později zjistila, co to ten bažant vlastně je. V této povídce se však autorka vrací časem a znásilňuje kánon zaplněním ošetřovny hrabavými ptáky z čeledi Phasianinae.

I.
Jsou věci, které můžete dělat v poděděných, vyspravovaných šatech. Můžete v nich uklízet, vařit, pást ovce, sekat dříví a plít záhony. Můžete se starat o včelí roje, krmit husy a pečlivě, přičinlivě pracovat. Takový je osud poděděných šatů.
Jsou věci, které můžete dělat v nových šatech. Můžete vyrazit do školy, k tanci, na modlitby. Můžete přijímat návštěvy, či s někým, ruku v ruce, vyrazit kamsi za sad na voňavé meze, samozřejmě když už překonáte tu mez mezi holčičkou a slečnou. Takový už je osud nových šatů.

Ve čtyři ráno jsem se probudil trochu šokem, protože mi NĚCO škrabavě šláplo na obličej a na prsou se mi usídlila horká tíha. Povedlo se mi včas zadržet reflexy a nevystřelit na TO blesk. Zatracená kočka.

Milý Galadione,
přeji pěkné Vánoce a vše dobré do nového roku. (Moc se omlouvám, že z toho nakonec vzešla taková blbost - ani pořádná detektivka to není - ale co se dá dělat, svým šrotujícím mozkovým závitům jsem nějak nemohla poručit, aby namlely něco rozumného.)
Měsíc byl už vysoko na obloze. Na těch několika málo místech, kudy se mu podařilo proklouznout skrze rákosovou rohož, kreslil bílé čáry. Zvenku bylo slyšet vrzání kobylek.
„Strejdo Miku, budeš mi povídat, jaký byl tvůj první případ?“
„Dobrá, ale musíš mi slíbit, že pak už budeš spát.“

Milá Hippopotamie! Ano, už zase! (Snad si teď neříkáš No nazdar, už zase!;)) Vybrala jsem si Tě s myšlenkou, že zas napíšu něco z našeho oblíbeného fandomu, jenomže jak jsem si přečetla tu větu o okrajové postavě, jedna taková se mi usídlila v mozku a už se nedala žádným způsobem vypudit. Takže jen tiše doufám, že proti tomuto fandomu (a té neústupné postavě) nemáš nějaké zásadní námitky.
Krásné a požehnané Vánoce!
Rya
Děkuji Aries za betaread povídky
V ulici Vodní brázdy vládne ticho.