Odraz

Byl čas padajících sakurových kvítků.
Prošla zahradou, přeběhla mostek a sklonila se k tišině ve vodě.
Z čela si odstranila neposlušný pramen vlasů, rukávem svátečního hávu málem setřela malování. Vlastní odraz ji zarazil v pohybu.
Chvíli se pozorovala, pak vstala a usadila se na lavičce pod třešní.
Rozhlížela se, jako by chrám předků i otcovský dvorec viděla poprvé. Když si přišel sednout vedle ní, spadl jí do rukou spojených v klíně jeden z kvítků.
"Vypadá to, že můj pozdní kvítek se konečně otevřel," řekl a ona přikývla.
"Můj odraz konečně zobrazuje mne, takovou, jaká chci být," pohladila si rostoucí bříško.