Už vím

„Můj bože, to nebe je plné hvězd!“ vydechne Elis užasle. Společně s maličkým synkem hledí na noční oblohu. Jako by se někdo snažil zakrýt oslepující záři všehomíra vetchým černým papírem s bezpočtem droboučkých dírek.
„Každá z nich sleduje osud jednoho člověka,“ ukazuje vesmír svému dítěti, „někde tam je moje hvězda. Tátova hvězda. I tvoje…"
Dítě jí spokojeně zavrní v náručí.
„Taky je tam hvězda tvého dědečka…“
Vzpomínka na otce jí vžene slzy do očí. Pohladí oválný ametyst zavěšený na hrudi.
Pak koutkem oka zahlédne padající hvězdu.
„Dokázala jsem to, táto…,“ špitne do tmy, „teď už vím, co je opravdu důležité.“