Padesát podvacátépáté
Bloudí Skoba lesem a myslí; třese se, záblesky vědomí – proč se k ní dítě nezná?, proč sestra neobjala? – obnažují na kost hrudní bolest. Bez viníka a výhledu bezradná, zrazená sama sebou.
Koba nezpytuje svědomí v márnici.
Boka s křečemi v prázdném břiše znovu vysvětluje svému nadřízenému, proč byl v osudný okamžik na onom světě, totiž místnosti.
Barbora, matka ukradeného dítěte, pláče a objímá syna, až se policisté bojí, že ho zadusí.
Karla, unesená nesestra, se trpce usměje, když jí sundají pouta.
„Rekapitulace?“
„Zpola. Synchronní průřez dosavadními postavami. Některé přitom pojmenovány.“
„Všechno dobře končí? K půlce roku?“
„Skoba ještě násilně potentní…“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
No vida, že by bezdětní
No vida, že by bezdětní idioti neměli v hlavě až tak úplnou řezanku? To je na tebe až příliš dobrý (polo)konec :). Jsem zvědava, kam se odpíchneš dál. A asi si tedy budu muset udělat rekapitulaci postav, abych se v tom lépe vyznala.
Díky moc věrnému čtenáři...!
Díky moc věrnému čtenáři...!
Skoba násilně potentní? A
Skoba násilně potentní? A sakra. To se ještě máme na co těšit...
Díky! Máme, páté překvapení
Díky! Máme, páté překvapení mi nahrálo (vždy, kdy už padesátku definitivně končím, přijde nějaká výzva...)!
Díky! Máme, páté překvapení
Díky! Máme, páté překvapení mi nahrálo (vždy, kdy už padesátku definitivně končím, přijde nějaká výzva...)!