Mládí málo pěkné

Pokládám pohár na dubovou desku stolu.
„Proč se tak hrbíš? Narovnej se! Lokty pod stůl!“ práskne matčin hlas. Zvedám ramena, ale rukáv se mi zasekává v díře po červotoči a převrhávám pohár. Kamenina zazvoní o kamennou podlahu a kus hrdla se uštípne.
„Proboha Markéto, co to děláš?“ vykřikne matka. Sklápím hlavu v očekávání proudu výčitek.
„Vůbec nechápu, proč jsi tak nešikovná. Ne, ne nešikovná – sobecká! Prostě nedáváš pozor, vůbec ti nezáleží na věcech kolem,“ stékají slova kolem mě a tíží jak průtrž mračen.
„To jsem zvědavá, kdo si tě vezme,“ končí matka na triumfální notu.
Choulím se zpátky do sebe.