Pavučina

„Nemáme klíče,“ zazoufá Aleš.
„Vy jste klíč.“
Sotva se dotkne zámků, západky skutečně odskočí. Těžké dveře skřípavě drhnou o podlahu.
Sféra ozáří nevelký sklep.
Na kamenné podlaze se roztahují černočerné čáry, vražedná pavučina.
Celý prostor vyplňují skutečné pavučiny, znásobují magický obrazec, proplétají se mezi stěnami. Ve vláknech visí pět mumifikovaných lidských těl jako lapené mouchy. Tvoří příšerný pentagon. Jako morbidní věnec lemuje dřevěnou truhlu potřísněnou tmavými cákanci.
Aleš se zvrtne zpátky.
Evžen mu však vlastním tělem brání. Stěží se drží na nohou. Z černého znamení na hrudi prýští krev, prosakuje skrz mikinu.
„Otevřete truhlu,“ vydechne.
Aleš stojí ochromený děsem.
„Jděte!“