Na dně
Tichá voda snadno splývala s davem, vždycky šla s proudem, většinou ledově klidná, maximálně si pro sebe tiše bublala, když jí něco narušilo kruhy.
Když se jí ale zvedla hladinka, v tiché vodě se vzedmula stavidla a vylila se z břehů, následovaly vodopády slov a moře výčitek, bezbřehý smutek a zurčící veselí. Když se dostatečně vypařila, tak jí zkalenou jak vodáka přátelé uložili do vodní postele a nechali usnout na vlnách odplouvající noci. Ráno, v krůpějích potu, se zrakem zamlženým, utopená ve výčitkách, pila břečku a slibovala, že už jí to konečně doteklo a že zůstane už navždy na suchu.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
z toho jde na mě smutek
z toho jde na mě smutek
je pravda, že příběh to není
je pravda, že příběh to není veselý...koneckonců slzy jsou taky na vodní bázi
To je úžasné řetězení
To je úžasné řetězení asociací.
díky :)
díky :)
Nic veselého, ale forma
Nic veselého, ale forma úžasná
děkuju!
děkuju!
Cenim rytmus, meta fóry,
Cenim rytmus, meta fóry, gradaci i poučenou rezignaci:)
a já si cením tvé analýzy :)
a já si cením tvé analýzy :)