Svatební ráno

Neslušně brzy jsem opustil oslavu, přípitky na budoucí šťastný život, stakany vodky, kouř a oschlé pirohy. Temnou Moskvou jsem pospíchal do pronajatého pokojíku, na jehož bídu svítila jediná ubohá petrolejka. Spěchal jsem do vstřícné náruče, mé kotvy, mého přístavu, mé skály.
Ráno stál u postele, úplně oblečený. Důstojnická uniforma nepatřičně zářila v šedi kalného svítání. „Nepůjdu do kostela. Nemůžeš mě nutit dívat se, jak slibuješ věrnost… jinde,“ zašeptal a odešel. Chvatně oděný jsem vyběhl ven a vodkou zhrublý hlas bytné za mnou křičel: „Zhasínat a zavírat bude kdo, milej pane?“
Ulice byla pustá, jen opilý metař chrápal opřený o lucernu.