46. Medvěd

Laivo kdysi řekl dívce, která se opatrně přiblížila k jejich tábořišti, že ví, jak vypadá smrt. Většinou měla jeho vlastní tvář. Ale dnes, když se do arény vkolébal mohutný medvědí samec se zhojenými starými jizvami, bez jednoho ucha, Laivo spatřil zabijáka sobě rovného.
Neohlížel se po veliteli, věřil mu, že zachrání svoji zpěvačku i svoji sestru před jakýmkoliv nebezpečím. Samozřejmě pokud se nestihne vrátit dřív, než medvěd zemře, propadne životem. Takže mu Laivo musel poskytnout dostatek času. A aby nepropadl život přemožitelky smrti, musel i Laivo žít déle než mohutné zvíře, které se právě postavilo na zadní a zavětřilo.
Ty můj krásný popravčí, oslovil medvěda v duchu. Vím, co mi neseš na svých ostrých drápech a v silných čelistech. Ale podívej se ty do mojí tváře – tam je zase tvůj osud. Tvoje a moje krev se dnes smísí. Musí to tak být. Ale ještě předtím jim poskytneme podívanou, o které se budou skládat písně ještě století poté, co se oba rozpadneme na prach.
Nikdy si nepředstavoval, co ucítí, až spatří svoji smrt, ale kdyby ano, nečekal by lítost. Přál by si vidět, co svým životem vykoupí, co všechno Fanred a Lycva dokáží.
Jenže to byl ten problém s dobrým důvodem, proč zemřít – často to byl zároveň dobrý důvod, proč žít.

*

Lycva původně chtěla skočit do arény, přitáhnout pozornost, ale když si jí všimli a vtáhli ji zpátky, získala v téhle frašce úplně novou roli.
„Tak řekneš to?“ zavrčel Talzid na Mailu.
Obřad se totiž dostal do místa, kdy nevěsta musela vyslovit svůj souhlas, a ani několik dobře mířených úderů pěstí zatím nedonutilo Mailu otevřít ústa. Zřejmě počítala s tím, že ji Talzid potřebuje živou a zdravou a netroufne si zaútočit tvrději. I když neměla roubík, mlčela jako zařezaná, jen po tvářích se jí koulely slzy.
„Dobře, jak chceš,“ pokynul Talzid a jeho muži dovlekli Lycvu blíž. Jeden z nich vytáhl nůž a přiložil jí ho na krk. „Budu počítat do pěti. Jestli se dostanu k pětce a ty nebudeš mít složený manželský slib, začneme odřezávat kousky tady z čarodějnice.“
Arzhel si významně odkašlal.
„Já vím, ale v životě vždycky nedostaneme co chceme. Sňatek je pro naši věc důležitější než tahle malá mrcha. Tak co, princezno?“ obrátil se k Maile.
Špička nože Lycvě rozřízla kůži a po krku se jí do výstřihu rozběhl tenounký pramínek krve.
„Ne!“ vyhrkla Maila.
„No vida, umí mluvit,“ usmál se Talzid a natáhl k ní ruku.
Lycva začala i přes roubík protestovat – vrtět hlavou s nožem na krku si netroufla. Maila se vyhnula jejímu pohledu a vložila svoji dlaň do Talzidovy.
To je ten problém s lidmi, kteří se nedokáží dívat na cizí utrpení, pomyslela si Lycva hořce, zatímco očima těkala po okolí. Ne vždycky je to dobrá vlastnost.
Provazový žebřík se napjal, jako by ho něco zatížilo. Jestli si ho všimnou, napadlo ji, tak ho zabijí než se stačí protáhnout otvorem.
Musela rozptýlit pozornost, a tak se pustila do věci, kterou uměla nejlépe – začala zpívat.
Nevybrala si ani žádnou kouzelnou píseň, jen popěvek do kroku, který si broukal Unvar na začátku jara, než ho přerušil mladý Dabor se zprávou o zraněném ollienském vojákovi. Přes roubík z ní vycházelo pouhé nezřetelné huhňání, ale když u toho upřeně zírala na vojáka, který ji držel, způsobila paniku.
„Drž hubu, čubko,“ odstrčil ji muž, jako by ho její dotek pálil.
Přitáhla si kolena k tělu, odsunula se, aby nikoho nenapadlo dívat se směrem žebříku, a dál se snažila zpívat.
„Uklidni se, Roinete, s tím roubíkem nemůže dělat nic,“ odfrkl si Talzid.
„Ale pane…“
„Mám toho právě tak dost. Usekni jí malíček, ať Maila ví, že to myslíme vážně.“
Roinet zpoza opasku vytáhl sekeru a nejistě ji potěžkal v ruce. Dál se nedostal. Vykřikl, prohnul se v zádech a padl na zem. Za ním stál Fanred, zacákaný od krve a ve tváři výraz, ze kterého Lycvě přeběhl mráz po zádech. Ten samý viděla v Briwalových očích po útoku na princeznu.
Vzápětí se rozpoutal chaos. Fanred sekl po dalším vojákovi. Tatam byla rafinovanost a zručnost, typické pro jeho obvyklou taktiku, nahradila je zuřivost medvěda v aréně, bezhlavá a zvířecí, ale účinná. Druhý muž padl přes Roinetovo mrtvé tělo. To už se ale vzpamatovali poslední dva vojáci a vrhli se na něj.
Talzid popadl Mailu a táhl ji ke dveřím. Jenže lóže nebyla tak velká, aby se mohli vyhnout jak Fanredovi, tak Lycvě. Lycva si lehla na záda a když kolem ní Talzid procházel, kopla ho svázanýma nohama. Zasáhla ho do stehna, až se zapotácel a na moment pustil Mailu. Fanredova sestra uskočila do rohu a začala křičet. Lycva musela ocenit její plíce, vysoký jekot musel být slyšet snad až v paláci. Talzid se vyškrábal na nohy, rozhlédl se a obrátil se ke dveřím, zřejmě ve snaze zachránit holý život, než se na něj sesype královské vojsko. Lycva mu ale nastavila nohu a on už podruhé upadl.
Obrátil se k ní, oči podlité krví a nozdry rozšířené. Zvedl ze země nůž a klekl si nad ni. Horní ret se mu kroutil, jako by se jen tak tak držel, aby necenil zuby.
„Chtěl jsem, aby ses dívala, jak ho rozsápe medvěd,“ zasyčel. „Těšil jsem se, až budeš kvílet a naříkat nad jeho mrtvolou, než bych tě dal Arzhelovi na hraní. Tohle…“ zvedl nůž, „tohle není ani polovina pomsty, jakou jsem chtěl. Ale ty mi musíš zkazit i to.“