Nepoučitelný

Souhrn: Skřivánek už několik týdnů bezvýsledně hlídkuje podél pobřeží a vlastně se nic, až na rozmary počasí, neděje...
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, místopis je taktéž zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Časově se odehrává mezi Pýcha předchází pád, Holka za všechny prachy a Ať je válka hodně krvavá

Už několik dlouhých týdnů Skřivánek hlídkoval podél pobřeží mezi Bridgeportem a Harwichem. Byla to nevděčná a v poslední době také nebezpečná služba, kdy téměř neustále hrozilo, že přístav, který byl ještě před nedávnem pod královskou správou, se stane nepřátelským a Skřivánek zůstane odříznutý od možnosti doplnit pitnou vodu nebo zásoby čerstvých potravin a uvězněný mezi nepřáteli ze dvou stran – z moře i z pevniny.
Léto vrcholilo, ale už několik dní panovalo značně nevlídné, deštivé počasí. Kovový hlas zvonu oznámil polovinu střední hlídky. Neproniknutelnou tmu rušilo jen matné světlo luceren. Vytrvalý hustý liják trval už od začátku odpolední hlídky a lodníci, kteří zrovna neměli nic na práci, se schovávali v palubním průlezu, kde byli alespoň trochu chráněni před nepřízní počasí, a rozmrzele vyčkávali, jestli nepřijde rozkaz, který by je povolával na palubu.
Střapatý teriér, který patřil Frances Doyleové, schlíple dřepěl u paty křížového stěžně, byl promočený až na kůži a vypadal opravdu žalostně.
„Bonny, mazej dolů!“ houkla na něj Frances, která přecházela sem a tam po boku poručíka Thomase Martina po velitelské palubě. Přestože na sobě měla těžký pršiplášť, cítila, jak jí všudypřítomné mokro zalézá až pod košili.
Pes se neochotně zvedl, ale přece jen sklesle zamířil k palubnímu průlezu a překvapivě obratně seběhl po příkrých schůdcích do relativního sucha dělové paluby, kde se vydatně oklepal, takže hlouček námořníků schytal nepříjemnou sprchu, než bocman Williams drzé psisko zahnal pryč.
Frances se marně snažila prohlédnout clonou deště a špicovala uši, aby jí neunikla sebemenší změna v síle větru nebo toho zatraceného slejváku, ve kterém bylo vidět sotva ze zádě na příď. Roky zkušeností jí říkaly, že tohle bude nejspíš jen slabý odvar toho, co je teprve čeká.
Poručík Thomas Martin zkontroloval kompas a barometr. Ručička opět znatelně poklesla.
„Asi přijde pěkná čina, Fanny,“ utrousil. Ani jemu se počasí vůbec nelíbilo.
„Jo. V téhle slotě bychom neviděli ani řadovou loď, i kdyby byla přímo před námi,“ zavrčela Frances docela neformálně. „Zkrátíme plachty a stočíme to k jihovýchodu, dokud ještě fouká přímo od severu?“ Byl to spíš věcný návrh než otázka.
Tom přikývl. Rozhodně musí odvést Skřivánka dál na otevřené moře, dokud je ještě čas.
„Pane Dudley!“ křikl na druhého kadeta v pršiplášti, který přecházel po druhé straně velitelské paluby.
„Běžte informovat kapitána. Barometr stále klesá. Změna kurzu na jihovýchod.“
„Aye aye, pane,“ přitakal Jonathan Dudley a zamířil k palubnímu průlezu. To už se přes hučení deště nesly nové rozkazy i obvyklý lomoz spojený se zkracováním plachet a plachtaři počasí navzdory obratně šplhali lanovím ke košovkám, aby jim ještě ubrali.
„Hawkinsi, stočte ji! Přímo na jihovýchod!“
„Aye aye, pane,“ zařval odpověď kormidelník, ale skrze lijavec mu bylo sotva rozumět. Opřel se do kormidelního kola a fregata se začala zvolna stáčet.
Netrvalo dlouho a na zádi se objevila postava kapitána Doylea.
„Pane Martine, změnil jste kurz?“ zeptal se zcela věcně. Se všemi svým důstojníky už se plavil dlouhá léta a všem v jejich rozhodnutích naprosto důvěřoval.
„Ano, pane.“
„Dobrá práce.“
O půldruhé hodiny později déšť snad ještě zhoustl a vítr náhle zesílil a stočil se tak, že se malá fregata v tom nenadálém poryvu náhle prudce naklonila, až několik lodníků ztratilo rovnováhu a s nadávkami popadali jeden přes druhého.
Ten nečekaný pohyb probudil prvního důstojníka pana Aldridge. Vyšel na palubu zrovna ve chvíli, kdy bocman Williams s Ludlowem a několika dalšími starými spoluplavci natahovali po celé délce lodi záchranná lana a každého, kdo neměl dost zkušeností, zaháněli do podpalubí, aby nezacláněli.
Starému Hawkinsovi u kormidelního kola museli přijít na pomoc další tři muži, aby vzpouzející se fregatu udržel na určeném kurzu. Zdálo se, že náhle rozběsněné moře je obklopuje ze všech stran a vlny divoce zalévaly palubu Skřivánka od přídě až na záď. Jedna z nich smetla Mladého Joea tak prudce, až narazil do brlení, a jeden z jeho kamarádů ho odvedl do podpalubí s levačkou nepřirozeně zkroucenou na prsou.
Malá fregata namáhavě šplhala po vlnách, aby vzápětí prudce klesala. Moře dávno splynulo s oblohou. Když zvon odbil konec střední hlídky a v palubním průlezu se objevily pobledlé, snad i trochu vyděšené, ale odhodlané obličeje mladých pánů Colina McIlroye a Petera Vaina, kapitán chlapce nevybíravě zahnal zpátky na dělovou palubu.
Oba byli na svůj věk schopní a spolehliví mládenci, ale uprostřed běsnících živlů potřeboval na palubě zkušenější členy posádky. Frances Doyleové a Jonathanu Dudleymu se mokrá, náročná služba nemile protáhla. Přestože se mělo blížit svítání, stále tonuli v děsivě šedočerné tmě. Potom zaburácel hrom a oblohu rozčísl blesk.
O další čtyři hodiny později je vystřídal pan Menville. Skřivánek plul pod nejmenším možným množstvím plachet, aby fregata zůstala ovladatelná, a zároveň ji zuřící vichřice nepoložila na bok.
Kapitán Doyle a první důstojník pan Aldridge, který vyšel na palubu společně s panem Menvillem, poslali dvojici starších kadetů, aby se usušili a šli se vyspat. Kdo ví, kdy se moře a počasí umoudří, a možná je čeká několik dalších perných dní.

Na dělové palubě nebylo o mnoho sušeji než na palubě nebo v lanoví, ale aspoň tam nepršelo. Frances s Dudleym se prodrali do svého kouta, který byl od prostoru pro mužstvo oddělený jen tenkou přepážkou. Paluba se jim kymácela pod nohama a i pro Frances, která na palubě fregaty vyrostla od útlého dětství a zažila nejednu bouři a nepřízeň počasí, bylo obtížné udržet rovnováhu. Popravdě byli rádi, když se dopotáceli ke stolu a konečně ze sebe stáhli úplně promočené pršipláště i kabáty uniforem.
Colin McIlroy a Peter Vain nespali. Seděli u houpajícího se stolu v komíhajícím se světle lucerny a tvářili se zkroušeně. Malý Peter Vain vypadal vysloveně nezdravě. Ústa měl zkroucená nevolností a nepřítomně drbal Francesina teriéra ve stále vlhké srsti.
„Probůh, Petere, běžte si lehnout a zkuste to zaspat. Jste zelenej jak sedma,“ zpražila mladšího z chlapců Frances, zatímco z truhly vytahovala suché svršky.
„Stejně neusnu,“ zaúpěl Peter.
„Tak si aspoň vezměte tohle,“ podala mu vědro a stáhla ze sebe mokrou košili.
Když byla konečně převlečená do suchého, rozvěsila promáčené svršky, kde se dalo, stejně jako pan Dudley.
Ten se, oblečený jen ve spodkách, přehraboval ve své truhle.
„Frances, nemáte náhodou ještě jednu suchou košili?“ ozval se po chvíli prosebně.
Frances, která právě natahovala suché punčochy, zvedla hlavu a přimhouřila oči.
„Jonathane, otec vám k platu posílá ještě tučnou apanáž a vy mi chcete říct, že nemáte náhradní košili?“ protáhla značně jedovatě. Byla unavená, zmoklá a ze všeho nejvíc chtěla jít spát.
„Přesněji řečeno, nemám čistou náhradní košili.“
Frances si odfrkla.
Samozřejmě. Doma se pan Dudley o čisté prádlo starat nemusel. Vlastně se nemusel starat vůbec o nic. A i když po letech na moři z něj byl schopný námořník a dobrý kamarád, pořád se u něj čas od času projevovala jistá míra lehkovážnosti synka zámožného obchodníka.
„Coline,“ obrátila se na pana McIlroye, „Nepůjčil byste mu svou?“ zeptala se.
Pan McIlroy přikývl. Zalovil ve své truhle a hodil po Dudleym suchý kus oblečení.
Potom Frances vytáhla ze skrýše pod lavicí placatku a pořádně z ní upila a podala ji Dudleymu.
Také si bohatě zavdal.
„Kde jste sehnala brandy?“ zeptal se dychtivě a chtěl se ještě napít, ale to už mu Frances brala placatku z rukou.
„Stačí. Ta je jen pro zvláštní případy,“ ucedila.
Potom nabídla Peteru Vainovi, ale když chlapec jen chabě zavrtěl hlavou, zase ji schovala.
„No tak, Frances, odkud ji máte?“ škemral Dudley, zatímco se soukal do své hamaky.
„Od Travise,“ odpověděla prostě.
Samozřejmě to byl výměnný obchod. Když před dvěma týdny nabírali vodu z potoka na opuštěné části pobřeží, podařilo se Frances zastřelit dvě pěkné krůty a jednu z nich směnila s kapitánovým stevardem za plnou placatku prvotřídní brandy z otcových soukromých zásob. Šetřila si ji, ale tentokrát usoudila, že jim přijde vhod.
„Petere, opravdu byste se měl zkusit vyspat,“ obrátila se na nejmladšího chlapce.
Peter Vain jen ztuhle přikývl. Měl pocit, že se s ním točí celý svět, zatímco trup zkoušené fregaty řval a úpěl pod náporem vichru i vln. Ještě pořád nechápal, jak v tomhle rámusu a běsnění živlů mohou jeho starší a zkušenější kolegové a kamarádi usnout během chvíle jako podťatí.
Frances si zalezla do své hamaky a vlněnou přikrývku si přitáhla až k nosu, teriér se stočil do klubíčka pod ní a za chvíli už všichni spali nebo se o to alespoň pokoušeli, co jim divoce se zmítající, sténající loď dovolila.

Celé dva dny zápolil Skřivánek s bouří. Uragán ho zahnal daleko na jih od oblasti, kde měl hlídkovat. Byl skoro div, že ztratil jen přední košové ráhno a vedle Mladého Joea skončili v péči doktora Dobblera a pana Jenningse jenom čtyři další nešťastníci s ošklivými pohmožděninami a jeden plachtař se zlomenou nohou. Dva další lodníky smetla vlna přes palubu, když zkracovali přední stěhovku.
Když se po dvou dnech konečně vítr a moře zvolna utišily, přineslo to unavené posádce znatelnou úlevu. Všichni od kapitána Doylea po posledního plavčíka byli nevyspalí a vyčerpaní, ať už namáhavou službou uprostřed zuřících živlů, nebo mořskou nemocí, pokud podobné běsnění zažili poprvé.
Trojice starších kadetů seděla kolem stolu a příděl hrachové kaše, sýra a sucharů v nich mizel neuvěřitelnou rychlostí, zatímco Peter Vain, stále ještě nezdravě pobledlý, a Colin McIlroy se po dvou dnech strávených v podpalubí odebrali na hlídku. Střapatý teriér se líně rozvaloval pod stolem a labužnicky hryzal kus ztvrdlého okoralého sýra, který mu Frances hodila ze svého talíře.
Frances opět nechala kolovat placatku s brandy. V uplynulých dvou dnech se střídali ve dvou směnách a ne ve třech, jak bývalo zvykem, a ve skutečnosti toho naspala ještě méně, protože Peter Vain sužovaný mořskou nemocí byl během těch nejdivočejších chvil bytostně přesvědčený, že se zcela určitě potopí nebo ztroskotají, a Frances se se střídavým úspěchem snažila jeho strachy rozptýlit. Pokud však cítila únavu, nedávala ji na sobě jakkoliv znát.
„Vsadil bych se, že do konce první psí hlídky zase uvidíme slunce,“ utrousil Dudley mezi sousty. Z paluby se ozývalo halekání tesařovy party, která vyměňovala zlomené košové ráhno. Skřípění pump, které odčerpávaly z podpalubí množství vody, se ozývalo nepřetržitě už od noci.
„Opravdu se chcete vsázet, Jonathane?“ ucedila Frances.
Když je před čtyřmi hodinami střídal na hlídce pan Menville, tak se sice vichřice, která přede dvěma dny tak náhle udeřila, zase utišila, a od severovýchodu už vál jen čerstvý vítr, ale oblohu stále halila neprostupná hradba těžkých dešťových mraků.
Mládenec neurčitě pokrčil rameny, ale víc své myšlenky nerozváděl.

Dudleyho odhad se ukázal jako lichý. Šedivo a deštivo vydrželo ještě celý další den, než se konečně oblačnost roztrhala. Vítr vál stále od severu a Skřivánek musel křižovat, aby se dostal zpět do střežené oblasti. Obrat za obratem se prodíral vpřed, když se z koše ozvalo halekání, že hlídka vidí na obzoru neznámé plavidlo.
Malý škuner, stejně jako Skřivánka, zahnala bouře daleko od zamýšlené trasy a zle ho pocuchala. Přišel o přední pachtu a měl zpřetrhané lanoví, ale jeho posádka už se činila, aby škody co nejrychleji napravila.
Škuner ve vší zdvořilosti ukázal barvy a pozdravil Skřivánka, jak se od obchodní lodi, když se setká s válečnou fregatou, sluší, a nesnažil se o žádné vytáčky, jak bývalo obvyklé. Jmenoval se Tanečnice, a na palubě kromě bavlny a kukuřice a převážel i objemný balík pošty v povoskovaném, nepromokavém pytli. Převzal ji před týdnem od Kyklopa kapitána Emersona a část byla určitě určena Skřivánkovi.
Kapitán Doyle s jistou úlevou shledal, že v balíku se nenachází žádná oficiální korespondence, která by měnila jejich poslední rozkazy, jen soukromá psaní od rodin nebo blízkých přátel adresovaná důstojníkům a těm několika málo členům posádky, kteří uměli číst a psát, a předal Tanečnici neméně objemný balík dopisů a hlášení. S trochou obezřetnosti a štěstí je škuner doručí rychle a bezpečně. Méně uspokojivé byly zprávy, které mu předal kapitán Rowell osobně.
„Kapitán se tvářil pěkně kysele,“ utrousil u večeře pan Dudley zamyšleně, vedle talíře měl odložený rozečtený dopis od rodičů.
„Co mu asi Rowell řekl?“
„To není naše starost, Jonathane,“ ucedila Frances zdánlivě nezaujatě. Jako jediná z přítomných neměla nikoho, kdo by jí psal dopisy – nikdo z jejích příbuzných psát neuměl a kdoví, jestli si na ni po tolika letech vůbec pamatovali – a tak, zatímco si její druzi četli novinky z domova či od přátel, vytáhla šitíčko a trpělivě zašívala povolený šev na rukávu své uniformy.
„Bratránek Charles, co je kapitánem u dragounů, psal, že se před měsícem museli stáhnout z Rockfortu,“ vložil se do rozhovoru pan Menville vážně.
„Psal ještě něco?“ zeptal se Dudley se zájmem. Hlídkovali podél pobřeží už celé týdny, novinek z pevniny příliš nedostávali a ty, které se k nim donesly, měly už měsíce hořkou pachuť plíživé porážky.
Menville mlčky zavrtěl hlavou, tvářil se nezvykle vážně a složil dopis do kapsy.
„Kdyby se nám podařilo zajmout některou z těch zásobovacích lodí...“ uvažoval se nahlas Dudley.
Frances zvedla hlavu od šití. Obvykle se do debat o politice nezapojovala a ani je nevyhledávala. Se svým původem se rychle naučila nevstupovat na tenký led a své názory si nechávala pro sebe. Tentokrát však mlčet nevydržela.
„Tak co? Prohráváme na celý čáře. Jestli se nám podaří zajmout jednu nebo dvě lodi na tom nic nezmění,“ pronesla věcně a nabídla panu Menvillovi hrnek grogu.
„Vy vždycky sršíte optimismem, Frances. Změnilo by to obsah našich kapes,“ opáčil Dudley rozverně.
„Kdybyste nerozhazoval za kurvy a karban, měl byste kapsy plné dost, Jonathane,“ pokrčila rameny a vrátila se k šití.
„Pouze se si užívám života. Měla byste to taky zkusit,“ pronesl téměř teatrálně Dudley a upil grog ze svého cínového hrnku.
Frances nechala jeho poznámku bez odpovědi a jen mírně povzneseně zavrtěla hlavou. Dudley byl beznadějný kašpar.
„Pokud ovšem nějaký napudrovaný ouřada nedojde k závěru, že ta loď byla vlastně neutrální nebo dokonce spojenecká,“ vložil se do hovoru trefně pan Menville. „Což se může snadno stát a kapitán z toho bude mít ještě opletačky.“
„Nejdřív bychom ovšem nějakou loď museli objevit. A zajmout,“ dodala Frances suše. Udělala poslední steh, potom překousla zbytek nitě a zkontrolovala, jestli vyspravený šev drží. Kabát si rovnou oblékla a vstala od stolu. Dudleyho fantazírování o bohaté kořisti rozvířilo myšlenky zadupané hluboko pod vrstvami mladické bezstarostnosti. Válka se nevyvíjela dobře a vyhlídky na mír přinášely nejistotu. Už jí nebylo dvanáct. Příliš dobře si uvědomovala křehkost svého postavení.
„Kam jdete?“ zeptal se Dudley.
„Někam, kde vás nebudu muset poslouchat,“ zavrčela.
Vyšla na palubu. Pozdravila pana Spencera a po ochozu zamířila k úponám hlavního stěžně. Vyhoupla se přes brlení do lanoví. Vítr se konečně stočil. Vanul od západo-severozápadu a Skřivánek hladce klouzal po zčeřené hladině s plachtami úhledně vypnutými přímo na sever. Frances šplhala vzhůru tak jako už mnohokrát. Minula hlídku v koši a zamířila ještě výš ke košovému ráhnu. Tady nahoře byl jen vítr a nekonečná obloha.
Nebyla však jediná, kdo se uchýlil do alespoň zdánlivé samoty ráhnoví.
„Fanny, co děláš tady nahoře?“ pozdravil ji krátkým kývnutím a bez formalit Tom Martin. Zdálo se, že si dělá starosti.
„Je tu klid,“ odpověděla a posadila na košové ráhno. Nemusela říkat víc. Znali se dlouho. A tak seděli na ráhně a hodnou chvíli mlčeli. Slunce probleskující mezi protrhanými mraky se zvolna sklánělo k západu a kdesi za zlatavou linií obzoru tušili vzdálené pobřeží.
„Psal Wilfred,“ ozval se Tom po chvíli a z kapsy vytáhl složený dopis.
Frances zpozorněla. Tomovi obvykle psala jeho sestra Katherine. Frances se s ní několikrát setkala, když v Summertonu čekali na nové rozkazy a doplňovali zásoby, a Katherine Miltonová pozvala svého mladšího bratra na oběd nebo večeři. A našla nejen u svého stolu místo i pro bratrova neobvyklého přítele. Pokud Tomovi psal její manžel, nevěstilo to vůbec nic dobrého.
„V Summertonu řádí spalničky,“ pokračoval Tom pomalu. „Malý Benjamin a George onemocněli.“
Podal list Frances. Zběžně ho přelétla očima. Byl datovaný dvacátého třetího března. To už bylo skoro tři měsíce. Za tu dobu se mohlo stát mnohé. Pamatovala si okatého kloučka, který se Tomovi batolil okolo nohou, když je při poslední zastávce v Summertonu pozvala Katherine na oběd. Ti dva starší se na něj sesypali s nekonečným proudem zvědavých otázek.
Frances vrátila dopis zpět Tomovi. Nevědomost tížila a slova útěchy by byla zbytečná. Tom měl své malé synovce velice rád a měl o ně obavy. A nejen o ně. Nemoci nerozlišovaly. Braly si stejně boháče jako chudáky, děti, dospělé i starce.
Z paluby se ozval zvon. Druhá psí hlídka se chýlila ke konci, když se Frances zazdálo, že na východním obzoru cosi zahlédla. Vytrhlo ji to ze zamyšlení a přimhouřila oči, aby lépe zaostřila, ale večerní opar nad horizontem mátl.
„Fanny?“ oslovil ji Tom. „Vidíš něco?“
Náhlá změna zahnala chmury.
„Tam. Přímo na východě,“ ukázala směrem, kde snad zahlédla vrcholky stěžňů neznámé plachetnice. „Ale nejsem si jistá. Už ji nemůžu najít.“
Tom roztáhl dalekohled, ale po známkách, které by nasvědčovaly přítomnosti druhého plavidla, pátral bez úspěchu. Po jedenácti letech na moři měla Frances vycvičené oko a jen málokdy se mýlila. Pokud měla i jen podezření, že zahlédla neznámou plachetnici, nebylo radno to brát na lehkou váhu.
„Do hodiny bude tma. Třeba ji prozradí světla,“ uvažoval Tom nahlas. „Fanny, běž informovat pana Spencera.“
„Aye aye,“ přitakala a vzápětí už hbitě šplhala lanovím dolů na palubu.
Pan Spencer informaci přijal a poslal pány Vaina a McIlroye, aby upozornili hlídky na křížovém a předním stěžni. Do konce hlídky se však neznámá loď už neukázala. Ale Tomův odhad, že by neznámá loď mohla odhalit svou přítomnost, až padne tma, se ukázal jako správný, a v průběhu první hlídky se ozvalo volání Bena Harveyho, že vidí na východě světlo.

Během dopoledne už bylo jisté, že nemají tu čest se zásobovací lodí, ale s fregatou. Stejně jako Skřivánek plula k severu a držela si značný odstup. Barvy neukázala, ale kapitán Doyle s panem Aldridgem si byli téměř naprosto jistí, že by to mohla být Mouette, která se podle všeho pohybovala při východním pobřeží a docela obstojně narušovala snahy o obchod i zásobování královské armády v oblasti. Naposledy byla spatřena u Pine Cove na severu. Takhle hluboko na jihu se ještě neukázala. Snad ji sem, stejně jako Skřivánka, zahnala bouře. Nezdálo se však, že by její kapitán stál o konfrontaci. Ne tady a teď.
Kapitán Doyle nechal napnout další plachty a pustil se za ní. Skřivánka čekal dlouhý hon s nejistým výsledkem, ale vyhlídka na boj jako by vlila posádce znavené dlouhým bezvýsledným hlídkováním i bouří krev do žil. Během druhé psí hlídky naházeli přes palubu množství prázdných soudků a beček a kapitán Doyle nařídil cvičnou dělostřelbu. S neuvěřitelnou rychlostí zmizely z dělové paluby přepážky. Osádky děl vyčkávaly na rozkazy u svých děl a mezi námořníky zavládla jistá míra soutěživosti.
„Já to říkal. Až ji dostaneme...“ zazubil se Dudley na Frances.
„Ještě ji nemáme. V noci nám může pláchnout,“ opáčila Frances stroze. Nebyla pověrčivá v pravém slova smyslu, ale Dudleyho slova zaváněla chvástáním. Nechtěla, aby výsledek lovu zakřikl. Rozhlédla se po osádce.
To už se od zádi k pídi neslo hlášení:
„Děla připravena!“
Pan Aldridge pocházel dělovou palubou s kapesními hodinkami v ruce.
„Vsadím se, že tentokrát budeme lepší my,“ utrousil Dudley, když i on oznámil, že jeho osádka je připravena.
Frances pozvedla obočí a zakroutila hlavou. Nesdílela Dudleyho zálibu v hazardu, ale když s ním uzavřela sázku naposledy, vyhrála na něm celou guineu. Ponaučení si z toho však nevzal.
„Tak dobrá. Vítěz dostane příděl alkoholu poraženého.“
O peníze se na palubě a navíc s přítelem sázet nechtěla.
Dudley přikývl, že souhlasí.
„Děla vysunout!“ zavelel pan Aldridge a sklouzl pohledem na hodinky.
„Pal!“
Děla jedno po druhém zaburácela, a Skřivánek se otřásal zpětnými rázy. Znovu a znovu. Soudky a bečky houpající se na zvlněné hladině moře se postupně měnily jen ve shluky dřevěných třísek.
„Pět zásahů proti vašim čtyřem. Jste nepoučitelný, Jonathane,“ zhodnotila Frances suše výsledek, když děla utichla a dým se rozestoupil. Možná to byla hra, přátelské špičkování, ale oba už dávno velice dobře věděli, že pokud Mouette dostihnou, bude na jejich přesnosti záviset víc než jen večerní příděl alkoholu.