„Blíží se!“
Kluci i andulky ztichli. Vlaštovky složily papír a znehybněly.
„Kdo?“ zaskřehotala Mari a ukryla zobák pod křídlo.
Páv se přikrčil a přitisknul se blíž k původní pevnině. Do břicha se mu zarylo ostré kamení, levý pařát popíchaly kaktusy. Ani nepípnul. Schoval hlavu do jícnu sopky a rozvlnil ocas.
Mlha zahalila ostrov i ostrov. Bílým šerem znělo šustění opeřených vln a údery vesel. K pobřeží připlouvaly mužské hlasy.
„Tu nejsilnější?“ Knihovník si odkašlal.
Začal zpívat. Slabě a nejistě. Na konci každého verše zakolísal a vybočil z tóniny.
„Mámina píseň? Takhle falešně?!“
„Nemysli na to,“ Artur si začal pobrukovat. „Důležité je, že se nepotápíme.“
Starosta se zhluboka nadechnul.
Melodie přestala zadrhávat. Hlasy rostly a sílily. Byly jistější. Slova se začala splétat s mlhou. Nad ostrovem poletovaly vzpomínky.
„Miki, zlatíčko,“ mámin hlas byl klidný, vůbec se netřásl. „Můžeš jet, kolikrát chceš. Zavři oči a pevně se drž. Věř nám, určitě se pro tebe vrátíme.“
Kolotoč vrzal a otáčel se v západu slunce. Věci ztratily obrysy. Den se přehoupl v noc a slova zmizela. Jen koník zůstal. Pevný bod ve tmě.
„Řekla jsem pevný bod! Jeden jediný. Dívej se přímo na něj.“
Dáda sledoval akrobatku tančící po provaze. Zíral na její záda.
Máma šla lehce, jako by měla křídla.
„Nezastavuj! Neohlížej se. Jdi pořád dál!”
Lesklý kostým s flitry zmizel ve stínech pouťového stanu.
Lano se zhouplo. Do vzduchu vyletěl prach.
Zvířená zrníčka ho lechtala v nose. Tomek kýchnul. Oči ho pálily, ale nevzdával se. Zvládne to! Otočil další stránku. Baculatým prstem přejížděl řádku za řádkou a odhodlaně drmolil slabiky. Knihovna se probudila k životu. Knihy šeptaly a jejich tiché věty připomínaly modlitby.
Modlitební knížka sklapla. Mari v kostýmu zářícím novotou zdvihla oči.
„Kdy přijde maminka?”
Žena se zamračila.
„Nikdo takový neexistuje!” Zahrozila kostnatou rukou: „Pro tebe už ne! Modli se. Mysli na sebe. Jedno uklouznutí, jediná podaná ruka a dopadneš jako já.”
Holčička se zadívala stařeně do tváře a otřásla se.
Bezzubá ústa se pohnula: “Pomůžeš a jako bohyně končíš! Zbyde jen tohle.”
Vzpomínky se prodraly ostrovem a pocuchaly každé brko. Zamířily vzhůru. Plazily se úbočím hory. Stoupaly. Paví hlava sebou trhla, když zaduněly spící sopkou. Kráter se rozvibroval.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Vzpmínky se mi líbí.
medvedpolarni
Leccos objasňují, tedy spíš opakují, ale na mě to má uklidňující oučinky. Zbytek je zase chaos a tajem. Ale já už uvykám. Brum
Tajem chaosu. A teď budu celý
Banepa
Tajem chaosu. A teď budu celý týden přemýšlet, jak rozpletu, co jsem si zapletla.