DMD 2016

"Obranné postavení," vykřikl Joe. Jeho muži se rozložili do kruhu na okraji lese. On se skrčil za vyvrácený kořen stromu a vytáhl tablet. Vedle něj si klekl vrchní seržant O'Brian. Doběhl k nim Zlobr, sundal batoh a z boční kapsy vyndal velký pytel plný malých sáčků s gumovými medvídky.
"Rozdejte je chlapům, seržante," podal ho O'Brianovi.
"Tohle patří do bojové výbavy?" zamračil se na něj seržant.
"Sladkost je potěší."
"Běžte bránit perimetr," vybídl ho Joe.
"Rozkaz!" Zlobr odběhl.
"Má velké srdce."
"Velké srdce, ale malý mozek."
"Jsem rád, že ho máme.
"Aj, Aj, kapitáne. Jdu zkontrolovat chlapy a rozdat medvídky."

"Procestovali jsme spolu celý svět. Poznám lásku, když jí vidím."
"Mýlíš se."
"Řekni... když jdeš večer spát, komu patří tvá poslední vzpomínka? Na koho celý den myslíš?"
Přemýšlela nad jeho slovy dlouho.
Ani po těch letech nemůže pochopit, jak to všechno věděl.
Jak si tím mohl být tak jistý.
"Nemůžeš usnout?"
"Ne... já... vzpomínala jsem."
"Kolikrát ti mám říkat, že je nesmysl hrabat se v minulosti?"
"Nemůžu si pomoc."
Veselý, bezstarostný smích.
Teplá hřejivá náruč.
Jemné pohlazení na tváři.
"Hloupé dráče... teď už spi. Potřebuješ spoustu síly, aby to naše mrně pořádně vyrostlo."
Spokojené zamručení.
Má pravdu.
Je čas spát.

Měla toho plné zuby.
Každý den stejná cesta, stejní lidé a stejné události. Už dříve jí to lezlo krkem, ale doufala, že až vyroste, všechno se změní. Blbost. Bylo to stokrát horší.
Šla a boty ji hrozně tlačily, z malých šatů jí lezlo kdeco včetně špeků a hlava se jí mocně točila.
Byla ráda, když si při nejbližší příležitosti sedla a vypila láhev vína na ex. Už mohla.
Zanedlouho dostala hlad a snědla všechno, co s sebou nesla. Natruc.
Když konečně dorazila do chaloupky a viděla vlkův prosebně vyděšený pohled upírající se na jeji obrovskou postavu, sežrala ho raději sama.

Pětiletý William měl magnetickou tabuli s písmenky, kterou od té doby, co se naučil číst, naprosto zbožňoval.
JMENUJI SE WILLIAM oznamovaly veselé barevné magnety.
HRAJEME SI dodal.
„Wille, jsi ještě vzhůru? Můžeš si hrát zase zítra. Teď spát,“ řekla maminka.
„Ale já ještě nechci! Vidíš, tabulka říká, že si hrajeme! Jak to… Co je psáno…“
Povzdechla si. Sundala magnety.
A TEĎ SPÁT, napsala.
„Co je psáno, to je dáno?“ usmála se.
William si zamračeně lehnul.
Když odešla, podíval se na tabulku.
A TEĎ SPÁT
Ne. Nelíbí!
Zavřel oči. Když je otevřel, tabulka říkala:
A TEĎ PSÁT
Usmál se. Daleko lepší!

„Zabil bych je všechny,“ zavrčel Snape. To byl ten problém s posmrtným životem. Pochopili jste, co jste. A zjistili jste, jaká se o vás píše fan fiction.
„Závidíš, že ty moje jsou víc cool,“ zašklebil se Sirius.
„To tedy ne!“
„To tedy jo!“
„Nechte toho,“ ozval se Remus. „Podle mě jsou daň za to, že se o nás vůbec píše.“
„Mluv za sebe,“ ušklíbl se James.
„Já bych se bez nich obešel,“ nakrčil nos Snape.
„Já ne,“ ozval se Peter.
Všech pět jich náhle ztichlo. I fiktivní postavy touží po vykoupení. A někdy jim ho dokáže poskytnout jen fan fiction.

"Toto maso," nakrčila nos Tauriel, "evidentně nebylo řádně prouzeno. Je to patrné z jeho vzhledu i ...ehm... vůně."
"Zmlkniž!" utrhl se Legolas. "Jíme ho třetí týden a ještě nám nic nebylo."
"Ale..."
"Víš co? Já ho vyzkouším a když mi do zítřka nic nebude, můžeš... ne, to nejde. Zítra bude zase o čtyřiadvacet hodin starší a museli bychom to opakovat znova."
"Jak vtipné. Nechceš radši lembas?"
"Ten jím, až když není nic jinýho."
Nějakou chvíli bylo ticho rušeno pouze Legolasovým žvýkáním a zvuky Tauriel, přehrabující se v tlumoku.
"Legolasi..."
"Co zas?"
"Lembas už všechen došel. Nezbyl ti kousek toho masa?"

V půli podzimu se Evžen už zas pilně otáčel v obchodě. Díky Xéniině vytrvalé péči se uzdravil, jen s obsidiánem ještě musel zacházet velice opatrně.
Drahoš včera ohlásil, že se zastaví na den doma a přivede návštěvu. A tak Xénie kmitala v kuchyni, zatímco Evžen přemýšlel o tom, že Drahošovi zápřah prvního ročníku univerzity dost prospěl. Profesorka Stella si ho nemohla vynachválit. Ani lektvar na spaní prý už nepotřebuje.
Cinkl zvonek, Drahoš stál na prahu a s ním hnědovláska v kratičké sukni.
„Tati, to je Slávka,“ oznámil Drahoš obřadně.
Dívka měla jasné a veselé oči.
Evžen se usmál: „Vítám tě.“

Biologové uhádli poslední slovo z kufru, pak se hráli aidsáci a sněmovna lordů. Potom se Velká Hrošice začala chystat k odchodu:"Tak já jdu spát. Dělejte si co chcete, ale pokud mě probudíte, špatně dopadnete. A běže do postele brzy, zítra jdeme na túru."
"Jasně." otráveně odpověděli - tohle už z Drchniček znali.
Lžička se rozhodla ulovit si noční svačinku.
Tesařík si ustlal v koupelně, protože jinde nebylo místo a do noci studoval knížky.
Houba dojídala zásoby.
Kobra dopisovala fanfikce.
A Žabák se Snílkou se zašili v klubovně a povídali si.
Ráno byli všichni zase jako mrtvoly. Hrošice měla zase pravdu.

'Král je unavený.' Hlas jeho děda zněl Joffreymu v hlavě, když ho prastrýc Kevan odváděl do jeho komnaty.
Zuřil. Zlobil se na Tywina, který si k němu tohle dovolil, na matku, na Kevana, na svého strýce Skřeta, ale ze všeho nejvíc na sebe. Nechal se jen tak odvést, jako by nebyl ničím víc než hloupým dítětem. Tváří v tvář Tywinu Lannisterovi nenašel dost síly, aby se postavil na odpor a prosadil svou vůli. Jsem přece král!
Když uléhal, sliboval sám sobě, že už nikdy se sebou nenechá takhle zamést. Bude silný a mocný. A hned zítra si nechá předvolat Sansu...

Měl by spát, ale nemůže usnout. Problém, který ho straší už týdny, problém, který ne a ne rozlousknout, tenhle matematický problém stále roztáčí kolečka v jeho hlavě. Mrkne na budík. Budou dvě.
Mrkne na hodiny. Budou dvě. Nejvyšší čas na oběd. Jeho kámoš Nash studuje jídelní lístek jako kdyby to byla teorie her. Než číšník přinese polévku, vylíčí příteli svůj problém, na kterém se tak zasekl. Nash vytáhne tužku a na ubrousek načmárá možný způsob řešení. Někde zvoní telefon.
Zvoní budík. Na nočním stolku leží kus papíru. Popadne tužku a rychle zapíše Nashův nápad.
Když řešení publikuje, přizná Nashovi spoluautorství.