DMD 2016

Noční bojovky jsou prostě zlo. Nejen, že není nic vidět, ale je i docela chladno.
Nevyspalá Snílka plní úkoly a všem při tom připadá jako na kofeinovém tripu, Kobra si zpívá, Houba hudruje, Koljuška vypadá, že bude vraždit, Jelen asi spí s otevřenýma očima, Broučka si prozatím ustlala na Tesaříkovi, Lžička nepřítomně šermuje lžičkou, Pampeliška si stěžuje.
Rejsek s Žabákem ztratili mapku úkolů.
"Co budeme dělat?" stresoval se Rejsek.
Žabákův podlý úsměv šel vidět i ve tmě. "Co by. Vrátíme se na ubytovnu a vyspíme se jako normální lidi."
Aby se na ně nepřišlo, ustlali si v jídelně pod stolem.

Byly vzhůru již dlouho. Příliš dlouho. Klížily se jim oči, myšlení vypovídalo poslušnost. Jejich zaměstnavatelka je však stále nutila pokračovat. Nejprve pohrůžkami, později povzbuzováním a rozptylováním pozornosti: "Podívej, kniha! Co dělá taková kniha? Nebo trenýrky... co by se stalo, kdyby někomu spadly trenýrky?" Byly to už takové výkřiky do prázdnoty. Káva nepomáhala. Vypadaly, že jsou ještě vzhůru, ale v praxi už nic neprodukovaly.
Představivost se otočila na Múzu:
"A mám toho dost! Třicet dní nás nenechá pořádně vyspat! Třicet dní!"
"Máš pravdu," přizvukovala Múza, "jdem spát. Ať si to dneska napíše sama."
Autorka večer našla na stole jen lístek: "Nebudit!"

Už je čas jít spát, zítra bude vzácný den.
Stihli jsme vše, co bylo důležité.
Šaty visí na ramínkách a boty blýskají svou naleštěnost do světa.
Koláčky jsme pekly s Janinkou a Irenkou čtyři dny. Pravda, nejen koláčky, ale i rolády a kremrolky a jiné dobrůtky.
Dortíky jsme nechali na starosti Janince. Je v tom prostě nedostižná.
Kytice jsem si vzala na starost zase já. Ta nejdůležitější sahá až na zem a je prostě úchvatná (chlubím se).
Orchidee tančí po stříbrných a rudých drátcích konstrukce jako motýli.
Už je čas jít spát.
Zítra se ze mne stane tch - tch – tchoř.

Billy Pilgrim zase cestoval časem. Z německé fronty daleko do budoucnosti; do jihlavského lesa, kde byla pod kořenem stromů zaklíněna jakási bába. Billy se podivil, proč si nezavolá pomoc, ale pak zjistil, že se o to snaží. Žíly na krku se jí propínaly, ústa se pohybovala, ale hlas z nich nevycházel. Připomněla mu langustu, kterou lapil ještě jako dítě. Také sebou zmítala, naprázdno polykala, pak ani to. Tak to chodí.
Billyho napadlo, kdo je více směšný; jestli on – voják v kožešinovém kabátku, nebo ona – lapená bába-langusta. Když cestoval zpět časem, myslel na to, jak je život krutý ve své směšnosti.

Nech spát všechny ty chmury, obavy polední,
sladce už tě láká k spánku splývavý proud dní.
Nechceš zaspat všechnu lež, přízraky eskapád,
podrazy a křivdy navždycky už nechat spát?
Klid v nitru se roztočil jak kolotoč na pouti,
slova, co tě dřív ranila, tě už dál nermoutí.
Radosti a strasti se snaží v tobě prolnout
a ačkoliv chceš hrozně spát, nemůžeš usnout.
V batohu máš množství let, ke kterým stále lneš,
přestože tak těžké jsou, že s nimi nepohneš.
Víš, že snažit se ošálit smrt, nemá žádný smysl ani
a přesto se jí tvá mysl i tvé tělo urputně brání.

„Co ty se tam, Libuše, furt meleš,“ vrčel Praotec Čech.
Libuše se obracela a vzdychala.
Přemysl třískl otkou a zvolal: „To bylo furt vidím město veliké…! Je MOC VELIKÝ!!! Nafoukli se a zpychli!"
Hus se otočil od kukátka a vzdychl. „Připomíná mi to ty nepříjemnosti, co se v Praze dály po tom, co jsem sem přibyl…“
„Co naděláme," podrbal si Svatý Václav jizvu na zádech, "je to pořád dokola to samý.“
Tyrš nesměle dodal: „Ale aspoň se hýbají na čerstvém vzduchu, ne?“
„A baví je to!“ dodal Komenský.
„Jste jako malí chlapci!“ zahrozila Babička. „Pomodlit se a šupky na kutě!“

Uprostřed lesů začíná boj o život. Les Aokigahara nacházející se na úpatí hory Fudži v Japonsku je znám též pod názvem Les sebevrahů. Je úzce spojen s japonskou démonskou mytologií. Skupina dobrovolníků pravidelně pročesává toto místo, hledá mrtvé a pohřbívá je. Původně se jednalo o docela normální turistickou atrakci, avšak od roku 1960, kdy byl vydán román, který popisuje, jak na toto místo jezdí lidé umírat, se počet mrtvých v okolí značně znásobil. Místo podle některých zdrojů působí na psychiku člověka, a pokud se daná osoba nachází ve špatném rozpoložení, les ji přinutí k sebevraždě. Sebevražda může být náhoda, ne?

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře

„Ave, Imperator, morituri te salutant!“ ozval se hluboký hlas gladiátora, který nastupoval do arény. Dnes se konal souboj, ve kterém se jeden odsouzenec mohl pyšnit bohatou zbrojí, zatímco ten druhý byl rád, že měl alespoň meč.
Římský lid na tribunách kolem dokola jásal, vřískal a těšil se, až uvidí téct krev. Je zřejmě jasné, který gladiátor měl v tomto souboji štěstí. Lid palec nasměroval dolů, což znamenalo, že pobitý chudák mohl být dobit.
Vítěz se necítil nijak šťastně, jelikož zabil svého přítele.
Odšoural se do cely.
„A teď spát!“ ozvalo se podzemím.
„A čekat na vlastní smrt,“ zašeptal si gladiátor.

Konečně byl čas jít spát. Po čtyřech týdnech bez odpočinku čekal na ně jedenáctiměsíční spánek.
Liška se spokojeně uvelebila ve svém brlohu a vzácný, modročervený motýl unaveně usedl na list. Černý havran ještě naposledy tiše zakrákal a snesl se do hnízda, modrovlasá dívka zavřela bělostné oči. Dva doktoři se na sebe usmáli a jeden se vydal uložit do pelíšku Košína s Želvíkem, zatímco druhý s povzdechem uklidil poslední testy. Pracovitá ruka sklidila blok, talíř a hrneček s kávou, krátkovlasá zrzka naposledy mrkla na dlouhovlasou a hnědý vlk se spokojeně uložil hned vedle krásné jahody.
Mají čas až do příštího dubna.