DMD 2019

Představa o překrásných dnech maminky a syna, překvapivě zdá se, že je mnohdy zcela jiná.

Ráno v klidu probouzet se, pomalu lézt z postele.

Na povel mít mámu k ruce, nečekat až ustele.

Napoprvé v klidu zvládnout oblékací snahy.

Celý den mít holý zadek, bytem běhat nahý.

Bez cavyků a nesnází v klidu zvládnout krmení.

Jídlo nejíst, patlat všude, ať to někdo docení.

Udržet chod domácnosti, čas dítku i sobě dát.

Krámovat, mít mámu k ruce, najíst se a nejít spát.

Hned jak skoční Večerníček uspat dítko pusou na rty.

Až do noci užívat si zase s mámou skvělou párty.

Horské slunce pražilo čtyřem hlídkujícím elfům přímo nad hlavami. Sytě modré nebe jako vymetené, šedivé útesy, zelené louky, červené jahody, stříkance černé krve na rukávech, zbroji i botách.
"Jaký nádherný den," řekl první elf.
Druhý přikývl.
"Vzpomeň si v noci při útoku," řekl třetí.
Pozorovali loužičky černoty v nejhlubším stínu smrků na břehu Bruinen, mimo dostřel z prvního opevnění.
"Tvoje sestra spí?"
Odpočívající elfce vykukovala zpod kápě jen brada a copy.
Druhý elf pokrčil rameny.
"Černokněžníkovi ovšem nelze upřít odvahu - přitáhnout se světloplachou armádou."
"Nevidí si na špičku nosu," ozvalo se zpod kápě. "Doufám, že ho jednou zabije nějaká holka."

Hvězdy začaly iniciativně vznikal už v únoru.
Země se rozhodla dát si trochu načas a na scénu vstoupila až uprostřed července. První organismy se jejím neutěšeným podmínkám přizpůsobily už na konci srpna, na příjemné dny si ale první živočichové museli počkat až do sedmého prosince.
Rod Homo se objevil poslední prosincový den okolo šesté odpoledne, druh Homo sapiens se uráčil vyvinout až deset minut před půlnocí. A známé dějiny lidstva? Ty nejsou starší než patnáct sekund.
Druhá světová válka začala 0,239 s před koncem roku a skončila o pět milisekund později.

A já? Co já?
Nejsem starší než 0,047 s.

Pamatuješ se, jak jsme pili kafe na rohu Páté Avenue? Jak jsem ti míchal studené latté, jak ti uletěl ubrousek s rudým podpisem tvých rtů? Jak jsme se vkradli do zamčeného parku pomocí tvých paklíčů, jak jsem tě objímal a líbal v rytmu burácejících vln? Tušíš ještě moje číslo, které jsem ti před lety napsal na ruku, velikost mých bot kterou jsi si mumlala, hledajíc ty správné? Vím, že sis to psala do deníku, abys nezapomněla. Aby sis mě připomněla. Včera jsem ti četl o těch pomíjivých dnech a ty ses tak smutně smála. Ale to už se nevzpomínáš, že?

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

Cítím její dech proti svému krku. Otře se rty o mou obnaženou kůži. "Nechceš namasírovat krk?" zeptá se a já cítím, jak se usmívá. Nezmůžu se na víc než souhlasné zasténání. Nohy si složí pod zadek, aby byla vyšší, a ploží mi teplé ruce na zátylek. Prsty krouží v mých krátkých vlasech a veškeré napětí z celého příšerného dne začne prchat někam pryč. Ještě několik hodin zpátky jsem myslela, že se snad ani nedožiju večera, ale teď se celý vesmír uklidnil a zastavil. "Pláčeš?" zavrtím hlavou, ale když si otřu tváře, jsou opravdu vlhké.

Všechny dny jsou s ní příjemné.

Solná pláň v Botswaně byla tím nejbláznivějším, co se mi kdy přihodilo.
Bylo mi tehdy pětadvacet. Tolik, kolik bych býval zasloužil rákoskou přes zadek.
Objednávka zněla jednoduše - získat černý diamant z trůnu náčelníka kamenných lidí.
Realizace už tak jednoduše nevypadala.
Afričtí kamenní lidé dorůstají velikosti našich obrů.
Diamant byl ke trůnu připevněný kouzlem trvalého přilnutí.
Naštěstí si mě oblíbila náčelníkova žena. Noc před mou popravou vyvolala povstání, svrhla manžela do drtiče kamení a prohlásila se za náčelnici.
Kdyby mě nepronásledovala až k Rudému moři, protože jsem jí dal košem, byla by to příjemná dovolená.
S tím trůnem se utíkalo špatně.

Michelle šla s otcem po nádraží, proplétali se davy spěchajících lidí. Když už byli téměř u přepážky, zmocnil se Mich náhlý strach. Většina jejích kamarádů byli čarodějové či mudlové, ale ne dívky.
“Myslíš, že v ročníku budou nějaké holky? Co když tam budou je kluci?”
Kolem procházelo několik skupinek, očividně mířících do Bradavic.
“Vypadá to, že tu jsou jen chlapci?”
“Ne, ale jsou to vyšší ročníky!”
“A v tom tvém to bude jiné?” Ptal se s úsměvem taťka.
Na nástupišti se v nastalém cvrkotu loučily děti se svými rodiči. Michelle políbila otce a nastoupila do vlaku vstříc přicházejícím krásným dnům.

Měl si všimnout těch varování.

Jak kameraman zoufale vrtí hlavou.

Jak kapitán Rogers spíš cení zuby, než se usmívá.

Nevšiml si ničeho. Dokud nebylo pozdě.

„Staré zlaté časy?“ zopakoval Rogers spíš pro sebe. „Třeba tenkrát, když jsem celé léto nesměl z domu, abych nedostal obrnu. Nebo když mi sousedka řekla, že mrzáky by měli utrácet. Nebo když na mě řvali, že jsem zasranej Paddy. Nebo když mi policajt zlámal nos, když udělali zátah na Middagh Street.“ Hlas měl docela klidný. „No, jsem si jistý, že vám by se tehdy docela líbilo...“

Ten díl nikdy nevysílali. I tak měl rekordní sledovanost.

Studený vítr mu řezal nezakrytou tvář. Boty mu klouzaly.
Stejně jako jeho druzi se kryl za velkým štítem a za hrobového ticha pomalu postupoval neznámou zemí.
Řada stojících mužů naproti nim pořvávala sprosté nadávky v divném jazyce.
Se svými druhy zařval, hodil pilum a vyběhl proti Piktům.
Kámen hozený vousatým barbarem mu roztříštil lebku.
Daleko na jihovýchodě legionáři právě vtrhli do města a ohněm a mečem přinesli zemi pax romana
Ještě dále na jihovýchodě přepadl římský tábor mor. Vojáci umírali v posteli a na latrínách v bolestech.

Vláda císaře Antonina Pia se obvykle označuje za šťastný věk klidu a míru.