DMD 2019

Ručičky na hodinách se pomalu blížily k jedenácté hodině, v pokoji Voliéry Jr. se ale stále ještě svítilo.
"Nemohla by někdy taky jít spát v rozumnou hodinu?" ptal se tatínek Voliér, již značně rozmrzelý, maminky Voliéry. Upřímně zvažoval křížovou výpravu za účelem nápravy mravů a už se skoro odvalil z postele, když mu maminka Voliéra odpověděla.
"Nech ji, vždyť se učí na maturitu," zastávala se dcery, matně tušíc, že drahý potomek si takovou důvěru zaslouží jen pramálo. Znala svá dítka příliš dobře na to, aby v ně chovala ničím nezkalené naděje.
Tatínek znovu ulehl.
Voliéra Jr. dopsala drabble a zhasla.

Hřejivé paprsky slunce se živelně roztančily po její dokonale krásné tváři, když ráno otevřela okenice. Milovala Itálii. Vůni moře, kávy a čerstvých rajčat. Nádherné východy slunce. Překrásné západy. Magicky živé noci. Taky Italy bez zábran.

Ani nájemná vražedkyně nemůže zabít každého, kdo si pískne nebo něco zakřičí. Když se ale tak roztomile osmělí a rozhodne se, že si i sáhne... Rozpárala mu břicho nožem na ryby a strčila ho přes zábradlí. Zvuk dopadu jeho těla na kočičí hlavy ji rozesmál.

Milovala Itálii. Milovala osobní prostor, vůni moře, kávy a čerstvé krve. Narodila se pro takto příjemné dny. Říkala si Villanelle.

Rosou zvlhlá tráva mu hladí podrážky bot. Hledí vzhůru, na poslední osvětlené okno, s absurdním vědomím, že i ta nejposlednější služka může vejít (bude-li mít dobrou výmluvu), ale on, pán domu, musí čekat, čekat, čekat dole v salonu, až mu bude Bůh milostiv.
Snaží si ji aspoň představit, zmáčenou deštěm na klusajícím koni, jak ji popisovala Caroline. S rozcuchanými vlasy a zarudlým nosem v netherfieldských peřinách. Je krásnější než kdykoli předtím. (Dobře že jeho idiotský úsměv skrývá tma.)
Za oknem se mihne silueta a on na okamžik zatají dech. Ale je to Elisabeth, kdo prudce zatáhne závěsy a zhasne lampu.

Mike Wazowski vešel do haly plné barevných dveří. V lidském světě už brzo odbije desátá hodina a zaměstnanci společnosti Příšerky s.r.o. se pustí do práce. Konečně nastoupili strašáci. Mike poplácal svého přítele Sullyvena po chlupatých zádech: "Vlítni na to, kamaráde!"

Sully vylezl tiše ze skříně a zavřel za sebou dveře. V pokoji byla tma a klid. Tiše se plížil místností a obratně se vyhýbal hračkám. Když už se ale dostal skoro k posteli, rozsvítila se lampa a pokoj zalilo jasné světlo.

V místnosti s ním stáli dva dospělí muži. "Ty jsi ale pěkně podivná příšera," řekl Dean Winchester.

Spíš se potácí, než že by chodil. Jeho noha už nikdy nebude úplně v pořádku. „Uříznout a hodit psovi,“ zamručí.
Nebýt hole, kterou mu dali, plazil by se jako kojeňátko.
Horečky ho vysílily.
Děsí ho, co blábolil, když blouznil. Starší bratr ho potom dlouze zpovídal ohledně Sansy Stark i její vlčí sestry. Ptal se na bratra, otce, na Otce… Laskavá Matko, nádobo milosrdenství…
Tentokrát se Sandor zvládl dobelhat až do sadu. Ani přitom moc neklel.
Vánek od moře ho pohladí po čele a na stromě zapípá sýkorka.
Ten klid je něco podivně nového.
Stejně jako společnost bratrů, které nechce zabít.

Meč byl těžký, nohy od stání oteklé, oční víčka těžká.
Světlo měl za zády, aby ho neoslňovalo. Očima hladil panorama nočního Města.
Zazíval, v uších mu zapraskalo. Město bylo tiché, jen odněkud zdola hrála zvláštní hud...
Neslyšel něco?
Aniž by si to uvědomil, schoval se za štít a vytasil meč.
Hlídací pes mu prošel kolem nohou, zazíval, několikrát se otočil kolem dokola a usnul.
Bývalý konzul Marcus Manlius ukryl meč do pochvy. Sedne si. Jen na chvilinku.
Bylo slyšet ticho.
Lampa mihotavě osvětlovala Junonin chrám.
Víčka měl z olova a meč jak z kamene.
Posvátné husy se zdály být neklidné.

Desátá hodina odbyla, když se domů vracela.
Její démoni už na ní čekali. Byli na ni milí, hned se jí ptali na její den.
Zase potkala Jeho a zase si jí nevšímal. Jakoby mezi nimi nikdy nic nebylo.
Tak to hrála s Ním před přáteli. Bez ostychu v hospodě rozebírali Jeho milostný život. Asi má nový vztah.
"Je hezčí, proč by stál o tebe?"
Souhlasila se svými démony. Aspoň jim na ní záleželo. Vždycky tu s ní jsou.
Jen se o ně musela postarat. Hladověli. Ale zapalovač jí už připravili. A tak je nakrmila tím, co jim chutnalo - svou bolestí.

Dnes půjdu spát brzy.
V devět neusnu, ale třeba něco po desáté.
To dám, to musím dát, vždyť moc dobře vím, že to prospívá mému duševnímu a vůbec všeobecnému zdraví.
Nemám žádný důvod, proč zůstávat vzhůru po desáté, žádný, ani jeden.
A když nepůjdu spát ve dvě, bude se mi dobře vstávat.
Třeba – a teď se sama musím podržet – dokonce půjdu běhat.
Pravda, běh je asi příliš ambiciózní.
Ale taková jóga!
Hezky pozdrav slunci, čaj si uvařím (na to nikdy nemám čas), vyjdu ven, celá šťastná a...
A víte co, už je půl jedenácté, tak já to zkusím zase zítra.

Plavit se po moři osmkrát aspoň
Z toho dvakrát zažít bouři, jednou ztroskotat
Rozluštit zákeřnou hádanku
A přežít to
Zachránit Tars
A dost toho litovat
Utkat se v turnaji
Vyhrát ve hře
A v lásce taky
Užít si pár dní klidu
Oženit se a zplodit dceru (možná v opačném pořadí)
Ještě pár dní klidu
Najednou nestíhat
Přijít o manželku
Seznámit se důkladně s pověrčivostí námořníků
Odložit dítě k náhodně vybraným lidem (jo, v Tarsu)
Truchlit
Trochu vládnout, ale hlavně truchlit
Ještě víc truchlit
Najít dceru
Dokonce najít manželku
Usadit se a hlavně už pro bohy nikam nejezdit a nezažívat dobrodružství

Tonička se rozkročila do stabilnějšího postoje a pevně sevřela rukojeť pánvičky.
Její První myšlenky jí řekly: Co když to nebude fungovat?
Její Druhé myšlenky jí řekly: Nechceš jen sama sobě něco dokázat?
Tonička si řekla: Prostě to MUSÍM zkusit. Experiment. Verifikace. Zelená Jenny se taky zhmotnila, hned jak jsem zapojila Třetí myšlenky.
(A, ehm, použila svého bratra jako návnadu...)

Čestmír vzorně čekal.

Tonička spustila.

"První hodina odbila...druhá hodina...třetí...jedenáctá hodina odbila, lampa - ZHASLA."

Plesk.

Na kameni přistálo cosi. Měkkého. Lepkavého.

"Kristusmaríja," ozvalo se zpoza kapradí.

Tonička se usmála. To je vepřové!
Naložila koleno na pánev.
Dneska bude ovar.