DMD 2019

Tak znovu nabaleno na opravenou motorku a já vyrážím do Mũi Né. Ještě krátká zastávka na tržišti s ovocem a na "snídani" ve "městě" a jede se. Podle navigace je to asi na tři a půl hodiny.

Nakonec to nebyly ani tři. A pak, že s tak slabým motorem do Hanoje nedojedu. O co, že jo. Kecky.

Vybaluju na hostelu, když dorazí Stefanie. Čeká nás zítra sehnat motorku i pro ni, další den výlet na duny a pak vyrážíme směr Đà Lạt. Jestli dojedem tam, tak už všude. Tak snad to bude po těch peripetiích s motorkou zas pár příjemných dní.

Když bylo nejhůř, ukrýval se do vzpomínek na příjemné dny. A protože byl Alan teď jeho jedinou rodinou, myslel Jack na jejich zážitky.
Zalesněný ostrov, všudypřítomná vůně jehličí, ledová voda v zátoce, lekce rybaření a duhová tělíčka pstruhů, které Jack, pyšný na první úlovek, hladil v rukou. Alanovo velké tělo, které hladil po nocích v chatě, když ho konečně vydobyl z té jeho tuhé zálesácké slupky. První milování, protože na ostrov se přece nepřijel jen učit rybařit, přijel tam hlavně přijít o panictví. A namátkou přežít neštěstí, o kterém už nestihli napsat v novinách.
Příjemné dny s životně důležitým bonusem.

Drahá Dezinvektilo,

v posledním dopise uvažuješ, jak svou pacientku přivést na co nejčernější myšlenky.
Chválím tvou snahu přiblížit ji k nám, ale nesmíš na to jít moc zhurta. Nesnaž se o absolutní cíle – tam vždycky hrozí, že se pacient vzchopí a unikne nám. Musíš být opatrnější. Nesnaž se ovlivnit, co vidí, ale kde (a kdy) to vidí. Co bylo, bylo ucházející. Co bude, bude skvělé. Co je, nestojí za nic. Tak se vždycky zklame, protože když růžová budoucnost nadejde, stává se z ní zcela normální přítomnost.
Nakonec ustrne v přesvědčení, že všechno jakžtakž dobré už bylo.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Zádrhel se zastavil teprve tehdy, když už byl hluk bitvy daleko za ním. Jak zhluboka oddechoval, všiml si, že stojí před krásným palácem. Moc dlouho se nerozmýšlel a vešel dovnitř.
Zádrhel rád odpočíval, takže když uviděl pohovku vyšívanou zlatem, ihned se na ni položil. Zakousl se do masa, které leželo na stolku vedle postele. Bylo výborné.
A tak se tady Zádrhel usadil, místo toho, aby se snažil najít nějaký jiný úkryt. Čekaly ho samé příjemné dny. Jídla bylo v kuchyni dost a nebylo tu nic na práci (té si užili až dost na zemi).
Takže pohoda, klídek a spoustu jídla.

Na zastávce vystoupí kolem dvaceti lidí. Jako hejno ryb se všichni mlčky vydají stejným směrem. Přes cestu, přes řeku. Potom se seřadí v úhledný zástup na chodníku. Krok udává muž v čele pelotonu. Následujeme ho.

Míjíme lesklé kancelářské budovy. Trávník kolem umělého jezírka je obsypaný karafiáty a kuřáky. Tady se zástup rozptýlí. K poslední budově dojdu sama.

Turniket zapípá na pozdrav, vrátný mlčí. Obklopí mě kov výtahu. Před zrcadlem si pečlivě nasadím profesionální úsměv.

Kancelář je plná složek a dobře napudrovaných nosů. Uvelebím se do své emailové schránky.

Teď už jen přečkat osm hodin vážených paní a přání příjemných dnů.

Překypovala nadšením: „Pojedu do Citadinu! Přece! Bála jsem se, že se to odloží, když ty nemůžeš…“ Soucitně pohlédla na jeho levou nohu, znehybněnou mezi dlahami, a na berle ležící v trávě.
„Nesmysl, Célino,“ pousmál se a přátelsky do ní žďuchl. „Proč bys měla čekat kvůli mojí hlouposti? Nemusíme být knížeti představeni spolu, i když jsme se narodili ve stejný den.“ Bylo jim patnáct, podle oriadských zákonů byli dospělí. Na rozdíl od sestry Rotolf po dvorských oficialitách netoužil. Nešikovný seskok ze střechy stájí mu nakonec pomohl. Zůstane doma na Rohově a užije si příjemné léto. Berle mu v tom překážet nebudou.

Vzpomínám na ty časy, kdy jsme byli mladí. Vzpomínám na to, jak jsme měli pocit, že jsme jiní, výjimeční a volní, volní tak, že to pro nás v budoucnosti bude skoro neskutečné.
Vzpomínám a nechci zapomenout. Chci si uchovat vzpomínku těch příjemných dnů, radosti a mládí. Toho, že jsme ještě byli spolu, já a tvůj otec, mé drahé dítě.
Ani nevíš, jak moc se chci vrátit do těch časů, avšak už nemůžu.
Mám jen jedno přání. Jen jedna věc mi může být na smrtelné loži splněna.
Moje sladké milované dítě, přeji si, aby všechny dny v tvém životě byli příjemné.

Když u nás v práci příjemné dny - začal svůj referát pan Kaplan - já nemohu na vlám, musím rovnou do domova. Sára čeká, čeká; sotva votevřu dvéře, je tu, nastaví ruku. Pak smutlivě povídá: „Ist das alles?“ a začne brečet. Povídá mi: „Všichni semřeme chládem!“ a „Proč já vzala takový trumbera, nekňuba, žádný práchy, kam dala voči, měla vzít továrníka Kohna, já byla pěkná holka, von po mne kulil voči, kde bych s ním asi teď byla!“
Poticho povídám, „In dem Luft“, a Sára začne brečet dooprávdy.
Pak povídám, "Sára, nebreč, poď, koupil lístky do biografu." My dáme pusu a jdéme.

Tmavý krám v Obrtlé ulici.
Ulička označená nápisem Smrtelně jedovaté.
„Ale drahoušku!“ zjevila se prodavačka s jedovým úsměvem. Pak ji vzala kolem ramen a táhla ji s sebou. „Vraždy a sebevraždy, to by vám neslušelo! Vidím, že máte nervy na pochodu. Potřebujete si trošku zpříjemnit život,“ švitořila, jako by neprodávala jedy a opiáty. „Tohle bude to pravé!“
Fialková tekutina, ta nejobyčejnější lahvička.
„Kapku do čaje a bude vám kráááásně! Dvě a nic vás nebude trápit. A takových pět, drahoušku, to o sobě už vůbec nebudete vědět.“

Vracela se pravidelně. Později brala i pro snachu. Aby byla šťastná, poslušná a neutíkala.

"Je tu ale krásně, co kapitáne?" zahalekal Hozer. Mladý muž, jindy za všech okolností upravený a zdvořilý, měl nyní rozepnutou košili a sundané boty. Prsty bořil ho hebkého písku a culil se jako malý kluk.
"Opatrně, nadporučíku. Stále tu mohou číhat různá nebezpečenství," odpověděl mírně kapitán, pamětliv nočních zvuků. Avšak i on se nechal zmámit půvabem opuštěné pláže lemované skloněnými siluetami palem. Kabát nechal na lodi a s povoleným nákrčníkem a letmým úsměvem dohlížel na práci posádky.
"Nemějte obavy, kapitáne. Nikdy bych-"
Vzduchem zazněl výkřik; hlasitý a strašný, ukončený náhle ještě děsuplnějším tichem.
Oba muži strnuli.
Příjemné chvíle právě skončily.