DMD 2023

Seběhlo se to ráz naráz. V jednu chvíli vcházeli do Morellova tajného kasina s houslovými futrály v rukách a v té další už za zvuků střelby a vyděšeného křiku movité klientely vybíhali s pytlem plným bankovek.
Tommy skočil za volant; Sam vzápětí obsadil místo spolujezdce. Jen Paulie se ještě v běhu otočil a salvou z Thompsonu rozstřílel všechny lustry. Následně zhasnul i celou šňůru pouličních lamp a svalil se na zadní sedadlo.
Motor zaburácel a než se Morellovy gorily krvácející po dešti střepů vypotácely ke dveřím, černý Bolt V8 se zhasnutými světly se kulkám z jejich pistolí ztratil ve tmě.

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.

Jak nám Raconteurs zpívají, že je mnoho odstínů černé, tak je spousta příchutí ticha. Asi nejvíc na mě působí ticho po koncertě. Do uší se nahrne ticho, co vlastně ticho není, ale spíš úplně slyšitelná prázdnota, co odráží prázdnotu, když se dav před pódiem vytratí, poslední reflektor zhasne, zbyde jen vakuum a technici, co balí aparát. Má to svoje zvláštní melancholické kouzlo, Kolikrát jsem takhle stál u pódia a jen se koupal v té atmosféře, ten pomíjivý okamžik, uši pořád ještě zalehlé, malinko zvonící. A pak je čas pomoct kapele naložit věci do dodávky a moment je pryč. Do příště.

Bylo tam ticho. V tuhle hodinu už byl park zcela prázdný, až na ně dvě, ležící na červené, piknikové dece. Luna Hermionu objímala kolem pasu, ale oči měla upřené na noční oblohu, která byla na této straně města téměř nedotčená světelným znečištěním.
"Hele, tam je Pětinohý kentaur," řekla Luna a ukázala prstem na nějaké seskupení hvězd. Hermiona se nadechla, aby ji opravila, ale rozmyslela si to.
"Co si myslíš, že se stane, až ta poslední hvězda zhasne?" zeptala se Luna.
Netuším, ale stejně se toho nedožijeme, chtěla odpovědět Hermiona.
"Budeme mít soukromí," řekla místo toho a s úsměvem Lunu políbila.

No vážně, ona si místo věnce ze smrkových větviček s trochou březových vetkne do rozcuchu, teda ani to nebyl pořádnej rozcuch, byly to jen neupravený vlasy, ona si tam nastrká kočičky! Věřili byste tomu, taková zhůvětřilost! O jmelí nemluvě, to snad ani neví, že se taky používá!
Ty mladý holky dneska vůbec neví, že každá maličkost má svůj význam a svoji energii a krášlení na výroční sabat má přísná pravidla!
Povídám jí „Co to máš, u Peruna, na hlavě? Co to jako má bejt?“
A ta žába, ještě jí ani půl století netáhne, bohorovně řekne: „Přece známka punku, ne asi!“

„Chtěla bych být kluk,“ řekne a pozoruje strop. Není na něm nic zajímavého. Ale kdyby pohlédla Tommymu do tváře, rozplakala by se, protože se na ni dívá s něhou, kterou si nezaslouží. Hladí ji po vlasech, drží za ruku. Jako vždy voní mýdlem a deštěm. Gina zavírá oči a oddává se čichovým vjemům, aby se ztratila svým myšlenkám. Nefunguje to.
„Je jednodušší být kluk?“ ptá se ho.
Pokrčí rameny.
„Co kdyby to byl kluk?“
Je hladová a vystrašená a chtěla by být kluk. Už ať ji uspí. Nedovede myslet na nic jiného než fazoli ve svém břiše.
„Drž mě.“
Nepouští ji.

*
Cítí se čile, ale bere si volno. Walter pro to má pochopení; je to homosexuál s měkkým srdcem a všechny své kurtizány si považuje jako rodinu. I Tommy je pořád u ní. V posteli pod peřinou se k sobě tulí jako sourozenci bojující proti nočním děsům.
„Co kdyby to byl kluk?“ ptá se pořád, hlavně sama sebe.
Tommy místo odpovědi zašustí v rukou pár papíry. „Čtu teď tuhle knížku, je to fakt dobrý.“
Asi ji chce rozptýlit a daří se mu to. Představa Tommyho jako zapáleného čtenáře literatury ji rozesmívá.
„Dobře, tak čti,“ poručí mu. „Ale drž mě, jo?“

Lady Mary, probuzená hlukem prolétajícího letadla, mlčky zírala do tmy ložnice. Minuty ubíhaly, Downton se ponořil zpět do ticha, ale spánek nepřicházel.

Downton. Její domov. Domov celých generací jejího rodu. Jak dlouho jej budou schopni ještě udržet? Potichu vzdychla.

Letos panství přejde do Georgeových rukou. Zachová jej pro své děti i on? Pokud… pokud se ovšem z války vrátí. Bolestně zavřela oči.

Hloupá, nesmyslná válka. Už zase. Zuřila a požírala muže, syny a bratry. Copak to nikdy neskončí? Kolik utrpení ještě?

Ztratila toho už tolik, svět kolem ní se proměnil k nepoznání… A jejich způsob života dával stále menší smysl.

"Any idea where we are?"
"Largely uncharted space. I roughly triangulated our position. The nearby systems are catalogued but unexplored."
A power surge in the jump drive knocked the Erikson far off-course. No casualties, negligible damage to the ship itself but the drive core was almost fried.
Decision time. Captain pointed at the map.
"Helm, make the jump to this system. Hopefully it can sustain us till someone rescues us. Could be months and our supplies and fuel aren't infinite."

The jump was successful.

"Scan the system."
"Captain...none of the celestial objects are capable of supporting carbon-based organic life."

"Tak já si jdu lehnout, ale koukejte zhasnout, až půjdete vy," obrátila jsem se na své kamarádky, které byly u nás doma na přespávačku.
"Jasně," odpověděla Tanya, ale ani se na mě nepodívala.
"Ale vážně. Jestli tu zůstane rozsvíceno, tak už vás sem tátové nikdy nepustí."
"No jo, furt. A kdy se mají vrátit?"
"Prý tu budou zhruba o půlnoci."
"A v kolik říkali, že máme večerku my?"
"V deset," zašklebila jsem se.
"Cože?"
"Jo, nepochopili, že je nám 15... Půjdem spát skoro jak dvojčata..."
"Ale počkej, je půl dvanácté."
"No a?"
"Zhasneme rovnou, ať není teplá žárovka," navrhla Tanya.

They stood by as the mechanism pulled the gasket in and the heavy door closed.
"There will never be another like her," Philip shook his head, voice trembling.
"It was her time. She's had a good, long and happy life," Thorne added.
"Two lives. At least," Philip smiled with glistening eyes. "But still, she deserved so much more!"
"At least she went peacefully," Maddie offered.
"Yeah, she just... sputtered out. Even pulling the plugs didn't help."
Then, as the mechanical noise rose to a crescendo, he caressed the last thing left of her - the license plate.
"Rest in pieces, Smogey."