Univerzitní univerzum

Jsem sám, docela sám.

Kolem mne nořícího se do nekonečného vakua, poletují asteroidy a mne naprosto oslňuje Slunce.
Konečně jsem sem dorazil!

Do nekonečné prázdnoty a nicoty našeho vesmíru. Je to hrozně uklidňující, ale zároveň nesmírně mentálně vyčerpávající zážitek.

Snažím se zapomenout, že jsem kdysi bývával něco jako člověk, že sem do tohoto mezihvězdného prostoru patřím.

Vždyť nejsem člověk, jsem v podstatě mimozemšťan, protože mne se Zemí nepojí zhola nic, naopak moje pouto s univerzem je nekonečné.

Z ledabylého lenošení ve hvězdném prachu, mě ale z čista jasna vyruší otravný zvuk budíku.
Je pondělí a já mám reparát z fyziky...