Labutě

Bylo pravé poledne a maličká se chystala na první spatření labutí na Dunaji.
„Je to snad i tvoje dcera!“
„Není. Jsem pro ni cizí a mělo by to tak i zůstat.“
Nevěděla nic o tom, co se děje dospělým, ale křik v salónu, kde se obvykle mluví tak měkce, ji polekal.
„Nemůžeme si hrát na rodinu mezi lidmi! Probuď se! Nejsi nedotknutelný!“
Prásknutí dveřmi. Ticho jako napětí před dopadem prstu na klávesu. Aneta nahlédla opatrně dovnitř – bála se, co uvidí. Byla bílá jako labutě na Dunaji. Její muž cítil to všechno, co se dělo. Pak kulisu doplnila kakofonie dětského pláče.