protože jsem letos psala spíš nevážné pohádkové kousky a u těch vážnějších jsem odpočívala. jako poděkování svým dvěma, kteří mi dovolili psát, přestože času je stále míň a požadavků víc a zkrátka jsem sentimentálnější, když jsem to zaplňování bílých míst s nimi nedávno zažila.
Kolena. Památka na dětství, bezdůvodný smích a bezedné touhy, nic není nemožné a život skýtá tolik možností, co asi přinese?
Ruce. Ty dobré ruce, upracované ruce, kolik už toho udělaly, kolikrát praly, stlaly, pekly chleba, kolikrát hladily muže, kterému je dala.
Oči. Letokruhy štěstí i strachu o bytí, slzy smíchu i slzy bolesti, viděly už mnohé a zavírat se nechtěly ani před tím, co by jiná vidět nechtěla.
Vlasy. Postříbřené lety, znamení stáří.
Břicho. Poslední místo na mapě, které zůstává nepoznamenané, celá léta bolestné připomínky nicoty, léta tužeb, léta proseb. Sára si břicho pohladí, něco se pohne. Bůh je dobrý.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Ach...
Profesor
Překrásné drabble. Krásně zpracované pocity.
Líbilo prve,
Faob
líbí teď.
Ach, ano, krásné
mamut
Ach, ano, krásné
:)
Hippopotamie
:)