Žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje

„Konečně jsem tady. Neměla bych, já vím, však musím! Vždyť srdce bez lásky hyne a to mé jen kousek od propasti stojí. Musím ho vidět, ještě dnes!“
Nádvoří zeje prázdnotou.
„Není tu živáčka v tuto hodinu? Dobře tak! Vždyť pod rouškou falše vstupuji dál. Nikdo mě nesmí spatřiti.“
Převlečena v šat panoše krade se tiše podél stěn.
„Já pošetilá. Co jsem si to jen usmyslila? Však teď nemohu couvnout, teď již ne. Co jednou bylo začato, dokonáno musí být.“
V okně věže se mihne postava.
„Toť on, poznala bych ho mezi všemi! Jen láska k němu přivedla mne na Karlštejn.“