Na dvacet let

Prostředků na moji stavbu bylo málo. Však si to umíte představit, po válce. Všechny materiály drahé, natož nějaké železo. Původně jsem měl být jenom malinká lávka, ale nakonec mě protlačili jako důležitou spojnici vltavských břehů. Dostal jsem kabátek, který se mi líbil. Takový správě hranatý, a ty krásné lampy nikdo jiný neměl. Když mě slavnostně otevřeli, slibovali mi, že budu sloužit dvacet let. Inu, to není špatná služba.
Dnes se nemůžu zbavit dojmu, že se na mě zapomnělo. Drolím se, reznu, každou chvíli mě někdo zavírá. Jsem poněkud unaven, ale přiznávám, že ten pohled na východ slunce si užívám pořád.