Velký útěk II

Snažil jsem se být maximálně potichu. Nehýbat se a nedýchat.
„Přece po něm nebudeme střílet,“ ozval se hlas za rohem.
„Leda uspávací pistolí,“ zasmál se druhý.
Tolik tedy k mému velkému útěku. Někde jsem musel nešťastně odbočit. Nechápu sice jak je to možné, protože plány budovy mám v hlavě – ale stalo se.
Možná to bylo tím otřesem.
„Pst! Neví o nás!“ řekl první.
Ale vím, pánové, pomyslel jsem si. Vím. Za prvé dýcháte. Za druhé vaše kolínská je příšerná.
„To bych rád věděl, co teď uděláš,“ promluvil mi těsně u hlavy duhový jednorožec. A zamrkal.
Musí to být ten otřes.