Tak šťastný

Plesk!
Na stůl beze slova přistála fotografie, a nevědět, že srdce nemá, Sherlock by přísahal, že se na okamžik zastavilo.
Vteřiny odtikávaly.
„Johne,“ učinil poslední zoufalý pokus, „kdo-?“
„Jak dlouho to víš?“ štěkl doktor.
„Nechápu-“
„Jak dlouho?!“
„Pár měsíců.“
„Takže vlastně hned?“
„No… Ano.“
„A jak rychle jsi poznal, že je moje přítelkyně nájemnej vrah?“
„Víš…“
„Taky hned?“
„Ano.“
„A nepřišlo ti jako dobrej nápad se třeba zmínit?!“
„Byl jsi tak šťastný…“
„Jo. Kurevsky šťastnej. Jako manžel sociopatickýho zabijáka, jako otec cizího děcka. Štěstím bez sebe!“
„Johne…“
„Víš co, Sherlocku?“ hlesnul. „Jděte do hajzlu. Oba.“

Dveře zabouchnul s mrazivou definitivností.