Ces jours d'automne

Od úst stoupala pára. Mžilo. Sychravo se zavrtávalo pod kůži. A přesto, na úzké pěšině, která vedla k mrtvému rameni řeky, bylo živo. Lidé, zahalení do velkých barevných pršiplášťů, se jen hemžili. Smáli se. Klouzali bahnem. Mířili tam, kde se mezi šípkovými keři ukrýval osamělý kříž.

Zastavili se. S úžasem zírali do křoví.
„Podívejte se,“ šeptali. „Zázrak!“
Někdo se pokřižoval.
„Boží znamení!“
Ježíš se ušklíbnul a protočil oči v sloup. Kdyby nebyl tak pevně přibitý, poklepal by si na čelo.

Holé větve starého šípku halila podzimní mlha. Byly obsypané květy. Na každém trnu, se srdcem pečlivě probodnutým, se houpal leknín.