Nejlepší, věrný a dalo by se říci jediný

Toho rána vyšlo slunce na oblohu rychle a nemilosrdně. Nejprve se opřelo do kmenů, následně hledalo skuliny, kterými by hustý porost prozářilo. Poslední noční vzducholoď byla nad lesem nemilosrdně osluněna právě ve chvíli, kdy paprsky dopadly i na mýtinu. Ze dveří hostince vyšel Ludvík. Chvíli stál a kochal se. Potom setřásl prach z ramen svého obleku a usedl na lavici, kde už několik let očekával jistého trestance. Decentně si odkašlal, aby vydržel celý den nehnutě mlčet. Vzácný zvuk jako vždy vzbudil hostinského. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnešek měl odehrát jakkoliv jinak, než jak tomu bylo posledních patnáct let.