Baron

Poustevníka probudilo dupání škorní. Někdo nezvaný pronikl do jeho příbytku a chodil po předsíni. O okamžik později se odhrnul závěs oddělující jeho ložnici od zbytku obydlí a dva páry silných rukou v rukavicích ho draply za kutnu a táhly ho ven. Nikterak nedbaly o jeho pohodlí a pohodily ho na zaprášenou zem před jeskyní. Kolem něj kopyty v prachu hrabalo několik koní. Poustevník se rozkašlal.
Na zem doskočil pár drahých kožených bot se stříbřitými přezkami. První kopanec šel do brady, druhý do žeber.
“Vstávej dědku!”
Poustevník se pomalu vyškrábal na kolena a zvedl zrak. Muž ve středním věku v bohatě vyšívaném wamsu byl očividně zvyklý poroučet. V jeho erbu se skvěl drak na červeném poli.
“Prý jsi to byl ty, kdo učinil předpověď našemu králi. Sedí na trůnu se svitkem proroctví v klíně a vysílá zahraniční posly, jakoby byl brzy králem celého světa.”
Poustevník vyplivl slinu plnou prachu a podíval se návštěvníkovi do tváře ve které se červenaly dva uhlíky pronikavých očí.
“A ty bys chtěl také předpověď, že barone Mortimere?”
Baron se rozchechtal a jeho pohůnce se brzy přidali.
“Vida, něco na tvém jasnovidectví bude. Tak předpovídej.”
“Moje runy…”
Jeden z pohůnků mu k nohám hodil odřený kožený váček.
Poustevník se na něj úkosem ohlédl, potom rozvázal váček a s trochou soustředění rozhodil kůstky po zemi.
“Pojď blíž pane,” pobídl barona. “Tu runa draka, značí vzestup nebo rivala.”
“Symbol mého rodu, pokračuj.”
“Runa ohně, obroda a revoluce. Strom, kořeny země a panovnictví. Zlato…”
“Zlato?” skočil mu do slova baron. “Výborně, bohatství.”
“Chamtivost…” pokusil se ho opravit poustevník, ale další kopanec ho umlčel.
“Slyšel jsem dost, jedeme.”
Zanedlouho byla mýtina před jeskyní prázdná. Poustevník se s mírným úsměvem podíval na poslední tři runy.
Rytíř.
Kopí.
Sekáč.