Tohle možná radši ani nekomentujte...
Několikrát se mu to pokoušela popsat, pořád ale narážela na tentýž paradox. Sotva vybojovala první klidný nádech, zapomněla. Teď jsem si tím prošla a už to bude dobré. Už vidím věci jasně. Takhle už se nikdy cítit nebudu. A vlastně jsem na tom ani nebyla tak špatně, jen jsem se v tom zbytečně utápěla.
Jedna myšlenka ale nezmizela nikdy. Jak se dá zhroutit úplně? Kdy nastane ten zlom a člověk všechno vzdá? Čím častěji se vynořovala, tím divočejší Kala byla. Tím víc věcí chtěla stihnout. A tím hlasitěji se smála, když jí říkali, že nevypadá jako člověk, který má deprese.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit