O původu Dřeva pravda přesmutná

Principál strnule sedí. Dřevo opakuje větu, lehce zvyšuje hlas:
„Pane! Slyšíte mě? Musím zítra odejít!“
Principál se pomalu zvedá, v očích se mu objevují slzy. Vychází z maringotky, začíná zpívat.
Zezadu pomalu přicházejí ostatní členové souboru.
„Jak za svého jsem jeho bral, já syna jsem v něm zřel
já učil jej, jak nejlépe by životem svým šel.
Co čekal jsem, já naiva, že bude se mnou dál?
Že za portálem bude pět, že bude stínů král?
Bere Dřevo kolem ramen:
„Kam chlapče vede cesta tě, že nechceš s námi být?
Což vadí ti tak tajnozpěv, že nemůžeš tu žít?
Věř zkušenému člověku, pravda jen jedna jest
tvůj hlas že velký poklad je, o tom jde krajem zvěst.
Soubor:
„Věř nám zkušeným, chlapče, věř, pravda jen jedna jest
hlasu tvému jsme věřili, z bídy ven nás měl vést!“
Dřevo pláče, láme se mu hlas, několikrát se nadechuje, než se mu konečně podaří zazpívat.
„Přijali jste mne úžasně, naučili mne žít
však psali matce tatíček, že máme za ním jít.
odjíždíme do Milána, on v La Scale tam hrá
matka jemu vysvětlila, že syna ve mně má.“
Ženy objímají Dřevo, loučí se s ním. Muži na něj strnule hledí.
Pláč.
Mnozí efektové.