Sedím v kuchyni a snažím se přemluvit všechny permoníky, co v hlavě mám, aby přestali bušit těmi kladivy do té kovadliny. I mikroskopické částečky fotonú mne oslňují a způsobují mi lobotomii. Včera večer jsem to přehnal. Trochu. Trochu hodně. Bohužel, mám, jak jsem se snažil naučit frantíky minulý rok „Big Window“. Nemám ani páru o tom, co se od včera stalo. Marně se modlím za jakýkoli záblesk vzpomínek. Kde nic, tu nic. V hlavě vymeteno. Přemáhám svůj žaludek, aby nic neposílal nahoru. Nahoře přeci není nic zajímavého. Neúspěšně. V běhu si vybavím záblesk včerejší noci. Stačí! Dál raději vzpomínat nebudu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit