Rozcestí osudu

Už jsem ztrácel naději, když mě z nicoty vytáhla ruka s diamantovým prstenem. Královna. „Běž!“ zvolala a prchla. Já hned za ní.
Pádil jsem jak o závod, ale druhá hádanka mě neustále trápila. Co to je *radost már*? Mám naplnit máry Šimatinou mrtvolou? I poté, co se pro lid obětovala?
Z přemítání mě vytrhlo drásavé hýkání. Ohlédl jsem se. Přízrak nám byl v patách. Čeho se dotkl, to pozřel. Včetně zaběhlé antilopy. „Proboha,“ vyděsil jsem se, „tohle se děje i doma.“ I tam jsou lidé pohlcováni krvavým zjevením.
Přede mnou běžela královna. Opravdu ji musím zabít, abych zachránil své blízké?