DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Vajíčka

Někdo, nevěda co našel, rozložil starou tapisérii na zem. Jakousi náhodou to bylo na místě, kde kdysi stávala chatrč s mladou dívkou. Všichni stáli jak přimrazení, když si prohlíželi tragický výjev na ní zobrazený.
Najednou doprostřed tapisérie vběhla malá krysa. Držela pevně semínko, který strčila do otvoru, představující ústa královny Šimaty.
V tom se stal zázrak. Z otvoru začal náhle rašit stromeček, až během chvilky stál na místě obrovský zvláštní strom. Kořeny se proplétaly tapisérií, až se pomalu začala ztrácet.
Kletba byla zlomena. Tapisérie se navrátila zpátky.
Obrovský rachot vrátil všechny do reality, poušť vydala ztracený chrám i další poklady.

Prach, hluk a nakonec tma. Tíživá tma, která mne obklopila, mi nedovolovala už ani dýchat. Tíživá tma, byl ten tlak skutečný? Musím se zorientovat. Nejdřív se cosi sesulo, pak ten prach - a našel jsem si úkryt. Už jsem myslel, že bude klid, když najednou?
Před očima mi proběhl příběh života. Krátký. Ne… nebo to byl jen vjem? Zkusil jsem se vzepřít té tíze. Marnost. Zkouším volat o pomoc. Skrze zuby mi vychází ohlušující pištění. Přece tu já, krysa Lojzek nezůstanu? Tíha se zvedla – byla to stará tapiserie. Ale, blíží se bota! Rychle pryč! Jenže, stihnu to ještě?
Ještě není dokonáno.

"Co to je?"
"Jen nějaký kus hadru." jeden z mužů strhne poničenou tapiserii ze zad a odhodí ji stranou.
Něčí ruce mne opatrně zvedaly a pak jsem se znovu propadl do tmy.
Nikdo a nic kolem mne.
"Kde je Šimata? Šimato, vrať se!"
"Rychle do nemocnice. Zlomená žebra, možná proražená plíce. Je div, že ještě žije."
Muži uchopili nosítka a už je zasouvají do úchytů v sanitce.
"Šimato, odpusť... neudržel... selhal jsem..."
Mladá sestra se sklání nad zraněným mužem a snaží se mu upevnit masku.
"Ležte. My se o vás postaráme."
V sutinách se nepatrně pohnula tapiserie.
Ještě není dokonáno.

Drtivá tíha mi podrazila nohy a zatměla zrak. Padl jsem na zem, úpěl bolestí.
To je konec.
Selhal jsem.
Byl jsem mrtvý, ...ale stále jsem cítil hebký dotek okolo krku a do mé hlavy probleskovaly zvuky zkázy.
Křik, sirény, rány, jekot…
„Tady je další!“ tlumený hlas nedaleko…
Rachot kovu a kamení.
Vnímám světlo.
„Vidím ho! Opatrně, táhněte!“ kdosi mne chytá za ruce a pomalu táhne.
Ženský hlas „To je Jake! Pracoval v archivu“
Ruce mi otírají obličej vodou.
Otevírám oči zalepené prachem.
Kouř.
Blikající světla.
Ve tmě nad sebou vidím poničený nápis …opolitan mus…
Šepot „Podívejte, co má na zádech“…

Prchali jsme.
Holčička mi však nestačila, zaostávala, klopýtala.
Zděsil jsem se. Neunikneme, temnota nás pohltí.
Chytil jsem dívenku za ruku, vlekl černým pískem.
Pak jsem ji vzal na záda.
Mé kroky vázly, stěží jsem se potácel. Břemeno se zdálo těžší a těžší, jako bych nenesl dítě, ale celou skálu, horu.
Padl jsem na kolena, plazil se z posledních sil.
Neúprosná drtivá tíha mě zatlačila do písku.
V uších mi zněl pláč a křik. Z nesmírné dálky jsem slyšel sirény, třeskot, skřípění, ohlušující rachot, jekot paniky.
V hrůze jsem pochopil. Poslední kletba zasáhla můj svět.
Všechnu tíhu zmaru nesu na zádech.

Královna mě tedy zachránila. Udělala to jen kvůli svému prospěchu?
„Šimato, proč jsi byla tak krutá?“ volal jsem za ní. Šimata ke mně stočila žluté oči šelmy.
„Protože laskavost zabila všechny, které jsem milovala.“ zasyčela.
Pohladil jsem jí vlasy. Celá se otřásla, ale neucukla. Naopak, zvlhly jí oči. S každou slzou byla menší a menší, až u mých nohou stála malá holčička. Zabili jsme starou Šimato, krvavou královnu zloby a zlomili tak druhou kletbu. Rychle jsem chytil jsem tu malou ručku, abych Šimato pomohl utíkat. Ale temnota za námi se šustivě zastavila a váhala.
„Pojď, musíme se zbavit třetí kletby...“

Už jsem ztrácel naději, když mě z nicoty vytáhla ruka s diamantovým prstenem. Královna. „Běž!“ zvolala a prchla. Já hned za ní.
Pádil jsem jak o závod, ale druhá hádanka mě neustále trápila. Co to je *radost már*? Mám naplnit máry Šimatinou mrtvolou? I poté, co se pro lid obětovala?
Z přemítání mě vytrhlo drásavé hýkání. Ohlédl jsem se. Přízrak nám byl v patách. Čeho se dotkl, to pozřel. Včetně zaběhlé antilopy. „Proboha,“ vyděsil jsem se, „tohle se děje i doma.“ I tam jsou lidé pohlcováni krvavým zjevením.
Přede mnou běžela královna. Opravdu ji musím zabít, abych zachránil své blízké?

Co jsem to udělal? Proč jsem pustil uzdu své zlobě? Královna je chvíli bezbranná a hned ji odkopnu.
Na úvahy ale nebyl čas. Temnota se blížila a všichni se rozběhli. Odvážil jsem se pohlédnout za sebe a byla opět blíž. Ani nevím, jak mě dostihla, mé nohy prostě přestaly šlapat po podlaze.
Vznášel jsem se v beztvaré mlze. Nebyla ani černá, ani šedá. Bezbarvá. Vše bylo tiché, připravené trvat navěky.
Jen…
V tichu proplouval hlas. Napjal jsem uši, abych ho uslyšel.

„Krajem se krev vznáší,
zlovůle po něm raší.
To je beznaděj a zmar,
kletba druhá, radost már.“

Hlas utichl.

Z roucha královny Šimaty vypadla malá larva.
Na místě, kde ji rozšlapal střevíc, se roztrhlo tkanivo světa a z otvoru vyletěli moli. Sinalými křídly zastínili slunce i královnu Šimatu, která již nebyla královnou, když se v hrůze zachytila mých nohou.
"Nestůj a pomoz mi!" vzkřikla, jak byla zvyklá.
"...Dokonce ani teď, když je tvůj život na vlásku?" podivil jsem se, konečně odtrhl její ruce od svých nohou a prostě odešel.
"Pros...ím?" zkusila zavolat, ale já už byl daleko.
Se mnou odešli i mí muži. Někteří si odplivovali. "Propadni se do temnot!"
Páravý zvuk a tapisérie se zřetelně začala trhat.

„Druhou možností je, že dobrovolně obětuješ svoje ruce,“ odpověděla Šimata a úkosem na mě pohlédla.
„Lžeš,“ řekl jsem a třásl se jako osikový list, „legenda neříkala nic o krvi a sekání. Mluvila o hledání krásy uvnitř viníka. Za sebe musím říct, že mi to opravdu usnadňuješ.“
Neodpověděla, ale vojáci poodstoupili. Jsem na správné stopě? A vůbec, proč jí tak slepě slouží, když podle příběhu ji měli nenávidět a vyhnat na smrt?
„To nebylo vyhnání," vydechl jsem, „tys odešla dobrovolně. Jeden člověk za všechny ostatní. Vládce za svůj lid.“
***
Náhle na tapiserii přibyl další výjev – královna objímá velitelovy nohy a pláče.