Jinoch a Záhoř

Měl by se bát při pohledu do těch zvířecích očí, ve kterých tancovalo samo peklo. Ale kdo peklem prošel, kdo proti peklu hrál a koho peklo propustilo, toho i strach opustil. Přesto nezmizel, ba naopak: Jak mladík vyprávěl svůj ďábelský příběh, začal se pomaličku vkrádat do očí, do duše toho druhého, temného stínu celého kraje. Však hle! Ještě něco jiného se objevilo, dávno ztraceného, zasutého pod vším zlem.

Když jemně vzal sukovitý kmen a zasadil jej do pevné skály, věřil, že vzejde a vydá plody. 
Protože žádná duše pod nebem není ztracena na věky. 
Pak se víra změnila v jistotu.