Jako dotek hedvábných peříček

Freyja stála před kurníkem a nemohla se pohnout.

V mysli jí vytanula stará vzpomínka, zasunutá hluboko vzadu.

Byly dny, kdy si na Grietje nevzpomněla, které následovaly ostny výčitek, že zapomněla.

Ale teď zírala na slepice batolící se v měsíční krajině a viděla to, jako by se to právě dělo.

Grietje byly dva roky, roztomilé kaštanové culíčky se jí houpaly nad rameny, když vesele naháněla slepice a volala „kokodák!“ Freyja cítila její teplé dlaně ve svých, když jí Grietje co nejopatrněji podávala sesbíraná vajíčka. Jedno se rozbilo a holčička nad ním plakala.

Jako teď plakala Freyja, že některé věci nelze odestát.