11 - Zlatolístek

Těsně předtím, než Katie dojedla večeři, se u jejího místa zastavila zmijozelská prefektka. „Katie, máš se po večeři zastavit u profesora Snapea v kabinetu.“
„Že bys měla nějaký průšvih, Cunninghamová?“ zachichotala se poťouchle Pansy Parkinsonová.
Katie jen polkla, nervózně se otočila k profesorskému stolu a setkala se s neproniknutelným pohledem tmavých očí, které ji zpytavě pozorovaly…

Otevřel jí po prvním zaklepání, očividně na ni čekal. „Možná tušíte, o čem s vámi chci mluvit.“
Katie bohužel tušila. „Nebyla jsem dnes na hodině přeměňování.“
„Ano, přesně na to si mi profesorka McGonagallová stěžovala. Máte pro to nějaké vysvětlení, Kathleen?“
Zaváhala. „Pane profesore… totiž, nikdo mi nikdy Kathleen neříkal a mně…“
„A vám se to nelíbí,“ doplnil. „V pořádku, slečno Cunninghamová. Vraťme se tedy k vaší absenci.“
„Omylem jsem zůstala zamčená v učebně obrany, pane profesore.“
„Omylem? Jak se vám to mohlo podařit? Prosím.“ Ukázal k židli naproti svému stolu, aby se mohla posadit.
Katie se rozhodla, že mu řekne všechno. Ostatně, komu jinému by měla důvěřovat, než svému kolejnímu řediteli.
Snape ji vyslechl bez přerušování. „Takže jestli jsem to správně pochopil, sbírala jste si z podlahy své věci, někdo vás tam omylem zamkl a vám chvíli trvalo, než jste v učebnici našla vhodné zaklínadlo, s jehož pomocí jste se dokázala dostat ven. Jsem skutečně rád, že to nebylo bombarda.“
Řekl to s úplně vážnou tváří, nicméně Katie pochopila, že to měl být vtip. „Toho by si asi někdo všiml, pane profesore.“ Měla co dělat, aby se nerozesmála.
„To nepochybně.“
„Pane profesore, když jsem byla zamčená v té učebně, něco jsem... “
„Něco jste?“
„Něco jsem tam našla zapadlé mezi prkny na podlaze. Tohle.“ Sáhla do kapsy a vylovila z ní malou krabičku. Otevřela ji a ukázala profesorovi drobnou rostlinku. „Jestli jsem se nespletla, je to kousek zlatolístku. A ten je hrozně vzácný. Tedy, je vzácný, že?“ ujistila se. V Elevendays byl zlatolístek vzácný, ale tady tomu tak být nemuselo.
„Ano, slečno Cunninghamová. Velmi vzácný,“ potvrdil Snape a se zájmem si její nález prohlížel.
„Něco tak vzácného se určitě nepoužívá běžně při výuce, že?“
„Jen zcela výjimečně v pokročilých kurzech lektvarů,” odpověděl, aniž ze zlatolístku spustil oči. „Ovšem nevím o tom, že by byl jakkoli užitečný při výuce obrany proti černé magii. Dokonce vám prozradím, že obchodování se zlatolístkem, hm, není úplně legální.“
„K čemu slouží v lektvarech? Myslím tedy základní princip.“
Neodpověděl hned, jako by s odpovědí otálel, možná uvažoval, zda jí to vůbec může říct. „Základní princip je, slečno Cunninghamová,“ řekl nakonec, „že je to droga. Magická droga. Velmi silná. Proto také, jak jsem řekl, se legální cestou dá sehnat jen… hm, velmi obtížně.“
„Aha, děkuji. Myslím, že tam nemohl být dlouho.“
„To nepochybně ne,“ přitakal. „Rád bych si tu věc nechal, nebylo by úplně bezpečné, abyste to měla u sebe.”
Katie souhlasila.
„Děkuji, že jste mi to oznámila. A co se týče vaší absence v přeměňování, profesorce McGonagallové to vysvětlím. Zároveň připisuji Zmijozelu pět bodů za to, že jste se dokázala dostat ze zamčené učebny ven bez cizí pomoci. Přeji vám příjemný večer, slečno Cunninghamová. Uvidíme se zítra na famfrpálovém zápase.“

***

Když se po snídani sešly na cestě vedoucí k famfrpálovému hřišti, Angelině úplně zářily oči. „Myslím, že je to naprosto fascinující!“
Katie zvedla obočí. „A teď mluvíš o čem? Snad ne o famfrpálu?“
„No jasně, že o famfrpálu!“
Lily si vyměnila pohled s Lucy. „Uvažovala jsem, jak se z toho vyvlíknout. Vždyť ani nehraje moje kolej. Ale nejspíš to tady patří k tradici, že na famfrpálové zápasy chodí prostě všichni.“
„McGonagallová je do famfrpálu úplně zblázněná,“ zamumlala Lucy.
„Vždyť je to super sport!“ namítla rozhořčeně Angelina.
Lily se ušklíbla. „Radši bych dopoledne strávila v knihovně. Uvědomujete si, jaký tam musí být klid, když jsou všichni na zápase?“
Angelina jen tiše zavrčela.
„Zajímalo by mě,“ pokračovala Katie, „jak tyhle místní zvyklosti, třeba jako ten sport a tak, vnímaly jiné holky, co přišly z Elevendays.“
„Škoda, že jsme se tu s žádnou nepotkaly,“ posteskla si Lily. „Dost ráda bych se znovu viděla s Luisou.“
„Luisa šla přece do té školy ve Francii, Krásnopůlky, nebo nějak tak,“ připomněla Lucy.
„Jsou to Krásnohůlky,“ zamračila se Angelina.
„To máš fuk,“ mávla rukou Lucy. „Prostě je ve Francii. Do Bradavic šla ta... Gudrun!“
„Nemyslíš Glorii?“ tázala se pochybovačně Katie. „Ale ona byla o dost starší než my, už musela absolvovat.“
Lily se zamyslela. „Počkej, Gudrun… tak se jmenovala ta malá, ta Švýcarka, ne?“
„A já si myslím,“ řekla Angelina, „že Nebelvír dneska vyhraje.“
“Ang…” skoro zaúpěla Lily. “Vždyť je to jedno.”
Angelina stiskla rty. „Kdybyste nebyly moje kamarádky, tak se na vás smrtelně urazím.“
Katie zvedla obočí. „Jsme opravdu rády, že jsme tvoje kamarádky. Namouduši! Škoda, že ani při tom blbém famfrpálu nemůžeme sedět u sebe. Tohle striktní dělení do kolejí už mě vážně štve.“