DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Když zaplaším vzpomínky s překvapením zjišťuji, že Isabelle se zámečníkem sedí na kupě slámy. Oba ponořeni do přátelského hovoru.
"Kam vlastně míříte, mladá slečno?"
"Popravdě... nevím," povzdychne si ztraceně.
"Jedeme do Belfortu," odpovím ve snaze pomoci nalézt správný směr. "Nedaleko něj leží moje panství."
"Jaký to tam je? Myslím v Belfortu..." zajímá se opět zvědavá.
"Je plné života. Ve dne plné kupců se zářivě barevnými tunikami, kteří prochází ulice a v noci plné tance."
"To zní nádherně... víte, že to bude teprve druhé město, které navštívím?"
Pousměji se.
Potěšen tím, že já budu ten, kdo jí ukáže krásy našeho světa.

Jedeme k přátelům, mapa tvrdí, že máme ve Starém Městě odbočit doleva. Cedule hlásí Staré Město, cesta je přímá, cedule hlásí konec Starého Města.
Smějeme se, že jsme zamluvili odbočku. Obrat na něčí příjezdové cestě, všichni koukáme doprava, cedule hlásí konec Starého Města.
Zastavujeme domorodce s taškou piv, ptáme se, kudy tudy do Kostelan.
„Jo, to se musíte otočit, a pak první vlevo.“
Otočka v poli, cedule hlásí Staré Město, cedule hlásí konec Starého Města.
Někdo pustil na mobilu znělku Akt X.
Domorodec s pozdviženým obočím praví: „No, otočte se, projeďte Starákem, vjedete zase do Staráku, a pak první vlevo.“

Erik a Anzelm vykoukli zpoza rohu. Teď ji uvidí. Mandalu v plné kráse. V den, kdy k ní nikdo nesmí.
Známý kamenný kruh uprostřed Nádvoří zmizel. Kde jindy bývala Mandala, byl teď jen nepříliš prudký, oblý kopec. Rostly na něm stromy všech barev a tvarů, větve propletené do divokých krajek... na vrcholku se tyčily vysokánské věže, tančily jako stonky trav... po úbočích se míhaly hlavičky s chvostem jiskernatých vlasů... klenutými průchody ladně proplouvaly vlny kamenů, a každý měl jinou tvář...
„Ten... ten chrám!“ Erik se omámeně rozeběhl ke středu Nádvoří.
Bdělý mistr Hjalmar ho srazil k zemi jedinou pádnou fackou.

Data léta nastřádával na externí disk,
na přesun jim stačil jeden láskyplný stisk.
V ochranně však vznikl error, selhal antivirus
a už je to všechno v háji, systém chytl virus.
Mám pocit, že virus staví uvnitř druhé město,
rozhodně se rozpíná jak kvasinkové těsto.
Po odborné detekaci dostalo to grády,
virus staví houževnatě velké barikády.
Otázku je kdo teď komu chystá život změnit,
zda dovolit samozvanci vaše města plenit.
Je tu ale jedna možnost, že se zázrak stane,
virus změní přesvědčení a láskou k vám vzplane.
To ajťačce běží hlavou, když uslyší: "maminko,
smím vám složit gratulaci, budete mít miminko."

Saška v dlani drtil lžíci. Chtěl se zapojit do hovoru o petrohradských plesech, ale duchem stále byl před hradbami Sevastopole.
Když se jeho matka zeptala: „Povězte, hrají něco zajímavého v divadle?“, nevydržel dále mlčet.
„Nevím, jak v Petrohradě, ale já viděl ohromně poutavé divadlo, matko! Všude dým, křik, umírající lidé...“
Přerušilo ho ostré „Alexandře!“. Tamara ho probodla pohledem. „Toto není vhodné téma ke stolu, takže mlč, nebo odejdi!“
Saša zrudnul. Styděl se, že ho matka pokárala i že na ni byl drzý – nechtěl. Jen mu ty řečičky o Petrohradě bolestivě připomínaly to prokleté město, které ho její nesmlouvavost vyhnala obléhat.

Mraky nad NeLondýnem měly nažloutlou barvu a obloha byla ocelově šedá. Deebu překvapilo, jak snadno se na to dalo zvyknout.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Někdy.“
Hemi, napůl chlapec a napůl duch, přikývl a hodil žebrající Tvaroháčce kousek jablka.
„Jde to, dokud je Smog pryč,“ odpověděl. „Jenomže –„
Zmlkl. Z nedalekého terminálu podzemky vyvrávoral nějaký muž a vyděšeně se rozhlížel kolem.
„No páni,“ poznamenal Hemi.
Deeba nechápala. „Co se děje?“
Muž je minul. Pokud si jich všiml, nedal to najevo.
„Myslím, že tu máme dalšího, kdo se dostal do NeLondýna proti svojí vůli.“
„Jak?“
Hemi pokrčil rameny.
„Přejel poslední stanici metra.“

Přístav, kde Skřivánek přistál, aby doplnil zásoby pitné vody, byl jiný než ty na severu. Špinavé uličky se klikatily mezi chatrnými domky. Děti oblečené jen do umolousaných hadrů se jim lepily na paty, pokřikovaly neznámým jazykem a nastavovaly umouněné dlaně. Všudypřítomný zápach ryb rozvěšených mezi chatrčemi ji štípal v krku. Pak ji do nosu udeřil ještě další pach. Otočila hlavu. Ztuhla. Na malém náměstíčku stála šibenice. Poprava musela proběhnout už před několika dny, ale odsouzence se nikdo nenamáhal sundat. Nechali je napospas rackům. Žaludek se jí rozhoupal. Křečovitě sevřela Hawkinsův rukáv.
„Vzbouřenci.“ Odplivl si starý kormidelník a táhl ji pryč.

Jackie Harknessová vstala a oprášila si kabát. V prstech ještě cítila brnění; to byly zbytky trhlinové energie.
„Jste v pořádku, madam?“ zeptala se Ianthe Jonesová popotahujíc si sukni.
„Vzrušuje mě, když mi říkáš madam,“ zavrněla Jackie.
Ianthe se nervózně rozhlédla a upravila si vlasy za ucho.
Ulice, na které stály, se nezměnila, ale přesto vypadala jinak.
„Za ním!“ vykřikla Jackie a ukázala na cíp leteckého kabátu, který zmizel za rohem.
Ianthe se rozběhla.
„Jste příšerný! V životě jsem nepotkala tak arogantního chlapa!“
„Jste sexy, když se vztekáte, kapitánko.“
„Nápodobně, kapitáne.“
„Co myslíš, že tam dělají?
„Co asi… Dáš si kafe?“

Nad Evženem se hladově rozevřely smrtící čelisti.
Jeho srdce hrůzou vynechalo.
Milované liščí městečko.
Kulaté nádvoří pod tisíciletou lípou.
První láska, rozsápaná v kaluži krve.
Neodolatelně podmanivá moc drahokamů.
Noc po svatojánské slavnosti. Poprvé svedl svou ženu.
Prvorozený syn v náručí.
Krámek s ochrannými kouzly. Dům plný dětského smíchu.
Zakleté pražské domy, jejich ohromující tajemství dostupná jen vyvoleným.
Hryzanec svědomí kvůli zmařenému nevinnému životu.
Bezmocný děs v sevření ohnivé hradby.
Láskyplný úsměv ve zlatých očích.
Věčné světlo na otcově hrobě, aby nikdy nezapomněl.
Chytil dech. Proměnil se.
Kusadla sklapla. Lišák se schoulil pod vystouplý kořen.
Obludného pavouka sežehlo Ladino kouzlo.

Hans byl pohledný, příjemný a jezdil super bourákem. Tak proč by se nenechala pozvat? Na kafe, na večeři a potom…
Všechno klapalo. Milostné hrátky byly více než uspokojivé, občas Hans dovezl hezký dárek. Jen na otázky ohledně rodiny odpovídal poněkud vyhýbavě. Postupně z něj vytáhla, že bydlí v historickém centru nedaleko gotické katedrály a že rád tráví s celou rodinou volný čas u řeky.
Konečně se jí podařilo vyjet za železnou oponu. Celý den hledala svého Hanse. Jeho rodinu nikdo neznal.
Pak jí to došlo.
Hans byl sice z Kolína, ale ne z toho nad Rýnem. Byl to český Honza…