Neviditelný

V této profesi se očekává jistá image. Jí Otec přiřkl sošnou postavu, ovšem se štíhlým pasem, jak jinak? Šaty se skvělým podpůrným systémem jí zajistily dekolt, který dokázal odzbrojit nebo aspoň na okamžik rozptýlit, a ona víc nepotřebovala.
K tomu stačí připočíst dlouhé havraní vlasy, dokonalé rty, jejichž koutky dokázaly vysílat ironické i svůdné signály současně. Oči, značka: uhrančivé.

Pro dnešek však vsadila na civilnější projev, který zahrnoval vymoženosti jako dlouhá sukně a svetr, jímž zakryla tetování na hrudi. Rukavice s vysouvacími drápy si ponechala.

Homunkula Lust čekalo slibné rande. Slibné stran získání informací. Čekali jste nějaké techle mechtle? Pche!

Ticho. To neblahé ticho, které nastane, když dorazím na místo. Můj meč to říká jasně. Cítím to. Jsem tady. Nic se ovšem neděje. Přede mnou se roprostírá obrovská vodní plocha mezi skalami. Jak něco tak nádherného může být tak děsivé. Uprostřed hladiny vidím vyčnívat pevnou plochu. Základy čehosi. Inu skočím do vody a plavu tam. Vytáhnu se nahoru. Najednou cítím chvění. Z hlubin se ozývá hřmnění. Hladina se čeří. Kolos se vynořuje. Musím couvnout před tou ohromnou silou. Srdce mi poskočí. Na tohle se nedá zvyknout. Dvanáctý obr mě jde varovat, že jsem na jeho území. Jenže já nesmím odejít.

V zásadě stačí respektovat svůj barevný typ a věkovou skupinu, trocha osobitosti a extravagance neškodí, upravený účes a vousy jsou základ a vhodné doplňky dokážou udělat službu, tak jednoduché to je, nejsou v tom žádná kouzla. Šedá mu šla k očím i vlasům a bílá je ideální, když se udělá tepleji, je prostě elegantní a nadto ve chvíli, kdy jste často na cestách, budí respekt, když bílou opravdu zůstane. Trochu starostí mu dělala barva letošního roku. Jako zimnímu typu mu bude určitě svědčit, ale už slyšel ty vtípky o transkách, co si trpaslíci neodpustí, až uslyší přizvisko Gandalf Veri Peri.

Ten plášť přímo sváděl ke zpěvu a tanci. Kdybychom se vyskytovali v úplně jiné zemi a epoše, nejspíš by vyzýval: Tancuj, tancuj, vykrúcaj, vykrúcaj. Len mi môj stan nezrúcaj.
Nejhorší na tom bylo, že se k radostnému tanci museli přidat všichni. Ať se sebevíc užírali a skřípali zuby.
Hrdý majitel pláště se coby místní módní expert rozplýval, jak mu to sluší, a cítil potřebu vyjmenovat odstíny vzácné látky: od klasické duhy – červená, oranžová, žlutá a tak dále – po tyrkys, půlnoční modř, červánkový nach…
U novátorské barvy „tklivé máty“ bylo Josefovým bratrům jasné, co s Josefem i jeho úžasným pestrobarevným pláštěm.

Kráčel po kamenité cestě. Navenek klidný, v duchu se dmul pýchou. Byl pyšný na svoje muže, svoje město.

„Zbraně,“ vyrušil jej z příjemných myšlenek tlumočník. Odevzdal tedy štít, oštěp i meč stráži.

„Vítej!“ Zahlaholil hluboký, podmanivý hlas.

„To já vítám tebe v naší zemi,“ odvětil s ironickým úsměvem. „Pozval bych tě do města, leč, mí muži jsou jiného názoru,“ krátce pohodil hlavou vzad, kde falanga neprostupně vyplňovala prostor mezi skalisky.

„Líbíš se mi," opáčil podmanivý hlas. "Je škoda tvůj národ vymazat z povrchu Země. Moje armáda čítá přes dvě stě tisíc vojáků!“

Zahleděl se do slunce.

"A není to málo?"

"Ciwe, to je zac deň?!" vzkřikne vladař.
"Co se saz ztekáte?" ptá se pan Čeněk z Vartemberka a vytahuje z hřebenu chomáče rezavé srsti.
"No cobi, buďí mňe tundle kikot od pažepe, ať prej výc poŤýráme hucity a mává na mňě válčekem. Xňýdani doctanu Husý vajýško v mini kalychu enže já vjece nerad. Do kurwniku sem ce nevloupal co sem bil malé ličče a nemňel Uhry."
"Njn je to na prt," přikývne pan Čeněk a chystá pilník na drápky.
"Tak odpolko si zarbereme tamdle ten slíkpek na kpcy a bude vegt. Jak se tatma ta ďýra memuje?"
"Wýtkoff, Vše lišatosti."

Neboj se rozkvést. Pro mě. Nikoho jiného přece nemáš.

Neboj se rozkvést. Vím, květináč není zrovna přátelské prostředí. Ale pod poklopem to nebývalo lepší, ne"?

Neboj se rozkvést. Už nikam neodletím, slibuju.

Tak kveť! Kveť už, duše má"!

Květináč s na troud seschlým růžovým keříkem letí na zem, třísk, hlína se šustivě sype a syčí.

Přiběhne sestřička, v patách jí je ošetřující lékař.

"Takový je poslední dobou pořád", podotkne ošetřovatelka, když zvedá ze země chovance s pískovými vlasy. "Zdá se být neškodný, zasněný podivín. Ale minulý týden jsme ho nechali na chvíli samotného v zookoutku a on tam zabil beránka".

Rychle pobídnu Alana k trysku. Nechce se mi po smečce střílet a riskovat Alanovo zranení. Tak věrného oře už nenajdu! Alan, válečný kůň, který se ke mně dostal čirou náhodou je naštěstí mnohem rychlejší než hladové drápy šelem. Už je to dobré. Vlci to vzdali. Ach, domove. Můj milý Jacku a krásná Abigail, proč jen jste tak daleko. Musím od vás odcházet tak často. Do dálek, které jsou pro mě i Alana tak únavné. Alan, tentokrát souhlasně, odfrkne. Už svítá a já slyším čvachtání pod kopyty. Už jsme u bažin. Lístky stromů se třpytí. Už jenom kousek a budeme doma.

Soumrak pohltil oblohu a v dáli zavyl vlk. Na takovémto místě je nebepečno i přes den a nás pronásleduje noc. Projedeme skrz, nelítostnou pustinou, co jen na oko tváří se opuštěně. Na spánek nesmíme ani pomyslet. I kdyby se nám dostalo probuzení, jistě by bylo nemilé. V poušti divokého západu číhají jen bodláky, vrazi, lupiči, hadi a další havěť. Můj věrný kůň Alan vytvrvale cválá, měsíc je v úplňku a ozařuje nám cestu. V dáli jsou slyšet výstřely. Naštěstí jsou hodně daleko. Potom však Alan začně frkat. Něco se mu nelíbí. Něco cítí. Divné šimrání na zádech. Chraplavý štěkot. Vlci.

"Depak, Terezko, ty jsi ze všech děvčat ta nejkrásnější. A v dívčí kráse já se vyznám, to mi můžeš věřit, však jsem sloužil u dragounů. Stačilo obléknout modrý kabátec a ženský mi samy padaly do náručí. I jedna vopravdická hraběnka mezi nima byla - no nelžu, proč bych to dělal. Div, že jsem si uherskou nemoc neuhnal."

Terezka na něj hleděla smutnýma očima a mlčela.

"Jenže vono se to časem omrzí. Nakonec člověku chybí vobyčejný lidský porozumění. Depak," vzdychl starý pán a roztržitě pohladil Terezčin kamenný nárt, "depak, holka, k žádný jsem nikdy tak upřímnej nebyl, ty jediná mi dovopravdy rozumíš."