Neviditelný

Hořkosladká, rty popraskané zoufalstvím mi skrápěj. Až budeš tím ptáčkem, trylek smutek odhánějící ať zazní. Kdo si tě neváží – blázni!

Jasnotemná, rány hluboké zasazené životem mi omyj. Až budeš opět světluškou, v duši bouřlivé zasviť mi. Ať útesy nezdaru vystřídají potom krásné sny.

Hlasnotichá, jsa sražen na kolena pochybami sílu postavit se mi dej. Až budeš zase kapkou ve vlnách ztracena, jako trosečníka na břeh vyhoď mě. Ať koráb bezradnosti zůstane daleko v té neprostupné tmě.

Pevnokřehká, oči omylů slepé, ale ty za ruku mě drž. Už nejsi malá, vyrostlas, já opět hladím tvoje hebké vlasy – srdce tluče, vyhrála jsi.

Rozhlédla se po skupince prvňaček s pocitem jasné převahy. “Ty Bradavice jsou fakt sto let za opicemi,“ ušklíbla se. „Ještě že já mám tohle.“
Vytáhla svůj nový chytrý telefon.
„Takže můžu telefonovat, to jako mluvit s někým na dálku. A taky posílat zprávy, nepotřebuju žádnou sovu. A taky připojit se na internet - to vám řeknu někdy později – a fotit a ukládat si obrázky, a...“
„Ukaž!“
Adriana chtěla spustit ten svůj zázrak, ale vykulila oči. Obrazovka jen podivně barevně blikala.
„To bude asi tím,“ ozvala se jedna ze studentek, „že tady v Bradavicích všechny tyhle mudlovské náhražky kouzel prostě přestanou fungovat.“

Heja!
„Znovu, silněji, pevněji, máš povolené břicho!“
Otřela si čelo. Bylo to náročné. Cvičila už několikátou hodinu.
„Unavená?“
Uvažovala, jestli v tom byl posměšek. Zhluboka se nadechla.
Heja!
„Ale no tak, koukni se, jak stojíš?! To snad?! Víš co, pro dnešek stačí, běž si odpočinout.“
Byla naštvaná. Ne, takhle to nechtěla. Proč mistr stále není spokojen?
Vracela se na pokoj, našlapovala tiše, ale vřelo to v ní. Na druhé straně chodby viselo pět obrazů. Hněv pomalu polevoval, zůstávalo jen odhodlání. Tam ze stěny na ni shlížely její vzory. Ty, které ji ke kung fu přivedly. Mistryně zmije a mistryně tygřice.

Klopýtali dolů. Opět v neproniknutelné tmě. Byl za ni rád. Aspoň nikdo neuvidí, jak se rdí studem. Co to vůbec bylo? Ještě to vůbec neměl v hlavě srovnané. Seběhlo se to rychle a neočekávaně. Jediné, co mu bylo úplně jasné, byla ta jeho stupidní věta.

Co sis myslel? – Chtěl jsem být užitečný. – Ale prosím tě, to si vykládej někomu jinýmu. Chtěl jsi na sebe upozornit, to je to. Aby si tě všimli. To se ti teda povedlo. Doufám, že jsi se sebou spokojený.

Přemýšlel, jestli mohl říct něco hloupějšího. Něco hloupějšího než nabídnout Mojžíšovi a Eliášovi, že jim postaví stany.

V řadě milostných vztahů nastává patová situace, kdy se partneři nedokáží pohnout z místa.
Neschopnost ustoupit a podat smířlivě ruku lze chápat, když jste přivázaní ke třem balvanům střevy vlastního syna a vaše žena má co dělat, aby do misky zachytila jed, který vám dští do obličeje had, jenž je nejspíš napojený na kanalizaci chemičky.
Když vaše partnerka jed nezachytí, pálí to tak ukrutně, že se svíjíte bolestí a země se chvěje.
Takováto krize může paradoxně problematickou situaci vyřešit. Například když se zbortí část jeskyně.
Nedlouho poté se objeví skupina geologů a turistů, jimž vaše žena navrhne vybudování odtokového potrubí.

Těžce oddechujíc snášela kočár ze schodů. Náměstí Míru bylo snad poslední stanicí, která neměla bezbariérový přístup. Nejistý krok. Na vteřinu se čas zastavil. Pak se jí noha zvrtla.

"Jste v pořádku?"
Vyděšeně otevřela oči. Skláněl se nad ní. S jejím batoletem v náručí a dvouletým synem, který se jí nad tím osudným schodem pověsil na sukni, za ruku.
"Jsou oba v pořádku," řekl, předal jí dítě do náručí, otočil se a zmizel.

Po internetu se video, na kterém téměř zázračně zachytil jak kočár, tak padajícího chlapce, šířilo jako virál.
"Hrdina" mu zůstal jediný den. Než vypátrali, že je z pětky.

Stejně jako slavný muž v černém, co kráčí pouští a pistolník jde za ním, tiše je zpovzdálí sledoval. Ta trojka blbců byla docela nápadná. Inu, královská krev. A navíc, co potkali toho průvodce, pohybovali se docela hlasitě. Jeho nálada se sice pohybovala na škále od hlubokého rozčarování po bublavou mrzutost, ale během této mise se kolikrát přistihl, že si tiše prozpěvuje. Text písně, v němž se otevíral nevěstin trezor a padaly hlavy, ponechme stranou. Pořád jsme přece v pohádce.
Cupital dál.
Občas nakopl houbu.
Princ Drsoň, Jasoňův zlý jednovaječný bratr.
Zatím ho neznáte, ale brzy se do věci vloží!
Sakra.

Jitro je soumrakem kouzel. Les už není ani tak plný osidel jako breberek.
Snad proto měl cestou z něj sklony drbat se na hlavě. Stále ho překvapovalo, jak je holá. Jak nepodstatné má uši.
Tělo měl sladce rozlámané a rty rozechvělé, jako kdyby jimi popíjel… nektar… pravý božský nektar… kdyby nektar chutnal trochu jako pivo po zkoušce jejich hereckého spolku…
Ta nepopsatelná slast!

Nakonec onu touhu po čemsi neuchopitelném promítl do veršů.
Byly natolik špatné, že navždy pronikly do obecného povědomí Athéňanů, k jejich neutuchajícímu žalu i pobavení.
Dá se říct, že se Klubko dokonale podělil o své ztrýzněné nitro.

„Rozkaz zněl jasně!“, zazněl hlas shora. Nestihl ale říci nic dalšího, protože zdola mu pisklavý hlásek skočil do řeči:
„Neposlouchám pitomé rozkazy!“
Shora se chvíli nic neozývalo, poté zazněl tichý, skoro neslyšný hlas:
„Vy mě máte POSLOUCHAT!!!“
Poslední slovo skoro vykřikl. Postavy dole se zachvěly a zmlkly. Moc dlouhou dobu to ale nevydrželo a po chvíli se znova ozval hlásek:
„Ale vždyť my máme pravdu...“
Hlas seshora chtěl na to něco říct, ale nestihl to. Postavy dole se mezitím už zvedly, seskočily ze šachovnice a odťapkaly si to udivenou společenskou místností.
Ron zvedl svůj pohled k Harrymu a zakroutil hlavou.

"
Byl to rozkaz, který jsme nemohli neuposlechnout.
Neměli jsme na výběr.
Nechtěli jsme to dělat.
Bylo nám jich líto.
Kdybychom se mohli rozhodnout svobodně, nikdy bychom to neudělali.
Kdybychom neuposlechli, skončili bychom stejně jako oni.
Snažili jsme se jim přilepšit...
On za to mohl...
On nám vyhrožoval...
Jsme nevinní!
"

A stejně... Když nějakého slyšíte v televizi, vzedme se ve vás plamen hněvu. Když o někom čtete v novinách, dělá se vám zle. A když uvidíte číslo na předloktí, vytahujete nůž.

Blut und Ehre

Ne. Nedostali jste rozkaz utéct spravedlnosti, skrýt se a žít spokojený život.

Ani já nejednám pod rozkazem.