Neviditelný

Po dlouhém dni natáčení, který stálo úplně za pytel (nesehnali ani oslici, kreténi!), se zavřel v kanclu, zatáhl rolety a rozjel notebook.
Na obrazovce se objevila ona, s pletí jako bílý písek, křivkami ladně se přelévajícími ze svalu na sval, ze šlachy na šlachu. A ty nožky, ty nádherný kýty, ty zádíčka, ten krček... Zaúpí slastí. Neudrží se, volá.
„Posílám ti fotku. Musíš mi ji sehnat. Tu čtvrtou, prosím tě, ta...“ Zalkne se při dalším pohledu na svou budoucí milovanou. „Ta je dokonalá.“

Známý šéfkuchař je zase na chvíli šťastný. V přírodě už zbývají jen tři antilopy druhu Addax nasomaculatus.

Střih.

Překrásná dáma v bílých šatech. Ve vlasech větvičky a listí, tráva, hlína... a drobná včelka.

Střih.

Voda.

Střih.

Velké lidské oko.

Bleděmodrá panenka, vytřeštěná bulva, s drobnými červenými žilkami, z kterých se rozlévá krev.

Nad hlavou vlnící se nebe. Zbytek slunce. Vážka s křídly modrými jako šlechtická krev.

Střih.

Víčka zakryjí stín pod očima umírající. Klesne ke dnu, a pomalu se propadá vlnícími se říčními řasami až na samé písečné dno.

Ne, neodplouvá po hladině.

Její mysl, těžká jako kámen, ji stáhla do hlubin.

Střih.

Život, obtočený mrknutím lidského oka milovaného, řasy řežou, šílenství utichá.

Ofélie už není.

Střih.

Ach, jaký překrásný to den,
kdy svěží vůně se v souladu jen skví.
Však hrozivý jest mrak se rozpíná
nad lesem, a zvláště jedním stromem,
značeným pro odvoz lesníky.

POPLACH!

Tu jeden z nich šel odlákat ty vrahy,
a druhý mysl zmátl, jako v Macbethovi,
a třetí šiškami jim hlavy zasypal,
a čtvrtý parožím je z lesa vyprovodil.

Hrdinný KRTEK, co život svůj všanc dal,
byv zachránil kmen stromu prastarého,
kde MYŠKA přežívá svůj rod,
a ve větvích tu VEVERKA se rdí,
a JELEN: "Hurá, Krtku, zachránil's ten strom!"
svým majestátním hlasem burácí,
pod nebem modrým, od kalhot s kapsami.

Jakub Schwarz si přiznal, že nevyhnutelnému se nevyhne. Přestože Krasomila Labuťová nebyla, navzdory svému jménu, právě krásná, například nedokázala dovřít pusu, bylo příjemné se na ni dívat. Jakub si uvědomoval, že to druhé je mnohem důležitější.
Odkašlal si.
"Milo, myslím, že bys měla vědět..."
"Já o Edvardovi vím všechno.".
"Samozřejmě, tady v Uberwaldu jsou Čactí stará, vážená rodina, zakládající členové Ligy střídmosti, černá stuha, kakao a tak... Dokonce starší naší smečky... Ehm, totiž, našeho kmene..."
"Já vím, co jste zač," řekla slečna Labuťová.
"Zkrátka, přes to všechno, jsou pořád..."
"Krvelační zabijáci? Víš, Jakube, že mi Edvard říkal totéž o vlkodlacích?"

Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas,
kondorův zval ku lásce hlas,
kde opilý zaváněl May.
Tam sličná děva rudolící,
na bobku v stínu kůlu sedí,
a na bílou tvář snivě hledí,
má-li mu o svých citech říci?
Otázka temná hlavou víří
zradí-li kmen svůj, když si zadá?
Bratra o radu tklivě žádá.
prosí ho, by s ním se smířil.
Prosba její jest vážně brána,
Nakonec muži, usmířeni,
krev jeden s druhým smění,
zrada na kmeni zažehnána.
Je pozdní večer, první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám kordorův hlas:
„Vinnetou! Nšo-či! Old Shatterhande!“