Zlámaljelitovi

Pankrác se Zdiradem upravují okolo chaty terén rozrytý pravděpodobně divočáky. Zdirad s motykou a lopatou pracuje bez remcání, přesto však rozvíjí úvahu:
"Kdybych tu tak vykopal nějaký poklad. Nebo aspoň fosilii..."
"Myslíš, že by nějaký nově objevený organismus byl pojmenován po tobě? Že by měl druhé slovo v názvu zlamaljeliti? Houby, možná by to bylo podle třetí deklinace, takže zlamaljelitonis."
"To zní zajímavě."
"Ale realita je jiná, chlapče. I kdyby se ti podařilo nějakou fosilii vykopat, nepojmenují ji po tobě jako vykopateli, ale po vědátorovi, který ji určí.
Takže se budeš muset spokojit jen s dobrým pocitem z upraveného terénu."

"Zdirade, co ten paroh, budeš ho tady ještě k něčemu potřebovat?" táže se Pankrác.
"Ne, ten jsem měl jen na Halloween."
"Už je dávno po Halloweenu, takže ho můžeme odvézt zpátky na chatu."
"Jen si ho tam odvez, tatínku, ten svůj poklad," reaguje Jenovéfa.
"Ano, pro daňka odpad, pro mě poklad."
"Kdyby tě slyšel onen daněk..."
"No co, shodil jej, tak je to pro něj odpad. A pro mě je to poklad. Ten paroh jsme našli ještě v mém útlém dětství. A od té doby si ho schovávám jako památku."
"Tak dobře, ve sklepě mi nevadí, tam si ho měj."

"Tati, ten interval má u nuly hranatou závorku, ale u nekonečna kulatou..."
"To je jednoduché, Zdirade, nula tam obsažená je, nekonečno ne. Je to jen symbol. Ten interval je tímto směrem bezmezný."
"Nějaké meze tam musí být."
"V určitém směru máš pravdu. Když budeš chtít zapsat co největší číslo, vždy tě nějak omezí velikost plochy, kde se pohybuješ. A kdybys nakrásně našel místo, kde toto číslo budeš zapisovat celý život, stejně se do nejdelší smrti nedopočítáš. Meze jsou dány jen kapacitami tvých smyslů a tvého těla vůbec."
"To zní depresívně."
"Ano, člověk je ve světě čísel jen extrémně prťavou mikročásticí."

První ranní paprsky tentokrát vzbudily dříve Jenovéfu. Povstavši z manželského lože, kde zanechala spáče Pankráce, shodila noční košilku. Vzala do ruky kalhotky a podprsenku, zamyslela se však, prádlo odložila a lehce se obalila osuškou.
Vyšla z chaty a přeběhla k potoku. Odhodivši osušku, vstoupila do vody a ponořila tam celé své nahé tělo. Chladná voda ji obtékala, studila ji, Jenovéfa se přesto cítila blaženě.
Připadala si jako nymfa, či lesní žínka, případně jiná obdobná éterická bytost. Bylo jí srdečně jedno, zda ji tam spatří nějaký časný houbař. A zda by se Pankráci líbilo její potenciální nudistické producírování před náhodnými kolemjdoucími.

"Pane oddávající, dovolte, abych vám představila snoubence. Ženichem je pan Záviš Zlámaljelito, nevěstou je slečna Kunhuta Weitlingerová..."
Vše proběhlo dle obvyklého scénáře, až k prohlášení manželství za uzavřené.
Na svatební hostině přítelkyně Závišových bratrů netrpělivě čekají na rituál házení kytice. Záviš je však překvapí:
"Vážení hosté, kytici házet nebudeme, čeká ji jiný osud. Půlku zítra dáme na hrob Kunhutiny praprapratety. A jedouce na svatební cestu do Benátek, zastavíme se na Piavě, kde odpočívá můj prapraprastrýc. Tam dáme druhou půlku kytice."
Jediné dámské oko v sále nezůstalo suché. I někteří tvrdí chlapi uronili slzu dojetím.
Jakoby tam někdo rozkrojil obří cibuli.

"Máme v rodině novinku," referuje Zdirad Tabitě. "Bratránek Záviš, dosavadní lamač dívčích srdcí, prohlásil, že konečně potkal tu pravou, a chce ji požádat o ruku."
"To je skvělé! Určitě jste všichni rádi."
"Bohužel to má háček. Přímo hák. Jeho vyvolená Kunhuta je Weitlingerová."
"No a?"
"Již tři Zlámaljelitové se ucházeli o nevěstu z rodu Weitlingerů. A žádný z nich se nedožil svatby, každý nějak bídně zhynul."
Zdirad převyprávěl Tabitě rodinnou historii, jak ji slyšel od táty Pankráce.
"To je tedy hrůzostrašná historie," konstatuje Tabita. "Ale jestli Záviš Kunhutu opravdu miluje, tak do toho bez ohledu na rodové prokletí nebojácně půjde."

"To je, Zdirade, bratr tvého prapradědečka se svou snoubenkou, slečnou Weitlingerovou. Jeden byli druhému partií k pohledání. Bohužel vypukla první světová, on musel na frontu a padl."
"To je smutné."
"To je teprve pouhý začátek. I pradědeček měl bratra. A ten měl též známost se slečnou Weitlingerovu, neteří té první. Ve druhé světové byl totálně nasazen a zahynul při bombardování. A katastrofa do třetice. Též dědečkův bratr se zamiloval do dívky z rodu Weitlingerů. Vyboural se na motorce a nepřežil to."
"To je přímo šílené!"
"Proto dědeček mě a strýce Ignáce již v útlém mládí varoval před příslušnicemi tohoto rodu."

Paprsek vycházejícího sluníčka pronikl škvírou mezi závěsem a rámem okna do chaty a pošimral Pankráce. Pankrác se probudil a protáhl. Vyhrabav se z postele, vylezl jen v trenýrkách a bos ven z chaty.
Ranní rosa v trávě jej mírně studila, on toho ale nedbal a vyrazil směrem k potoku. Vstoupiv po kotníky do vody, opláchl studenou vodu většinu svého těla. Pocítil, jak se mu rozproudila krev.
Paprsky sluníčka prodírající se mezi stromy příjemně působily na jeho tělo. Pankrác se zamyslel. Je to opravdu idylka, tady v jeho alternativním přírodním sídle. Ale Jenovéfu kvůli tomu budit nebude, ta chce ještě spát.

"Mám žízeň," konstatovala asertivně Tabita.
"Tak si dáme něco ve zdejší hospůdce," reaguje Zdirad.
Vstoupivše dovnitř, porozhlédli se, co je v nabídce.
"Já bych si dal tonik, dáš si taky, Tabito?"
"Proč ne."
Zdirad donese od výčepu dvě lahve se skleničkami, nalije oběma.
"Brrr, to je hořký," odstrčí Tabita skleničku po prvním doušku.
"To má být takové, je to z chinovníkové kůry."
"To nepiju."
"Všechno se má zkusit. Tedy se vraťme k něčemu osvědčenějšímu."
Zdirad znovu vyráží k výčepu, tentokrát pro točenou žlutou limonádu. Nerad by, aby ta chinovníková kůra působila na Tabitu jako odvykací kúra. Na odvyknutí od něj.

Každý odpočinek někdy končí, a tak se Zdirad s Tabitou z trávy zvedli a jali se pokračovat v procházce. Došli k rybníku bohatému na ryby i vodní ptactvo. Pročež spatřili scénu, jak přilétla velká volavka a ve vodě si ulovila rybu.
Zdirad se zamyslel. Ó, jak se ten pták má! Takhle lehce přijít k rybě. Nahlas však svoji myšlenku raději nevyslovil. Za chvíli půjdou kolem rybí restaurace. A on jako chudý student nemá na to, aby Tabitu na nějakou rybu pozval. Má maximálně tak na limonádu, možná zmrzlinu.
Proto jen praví:
"Připozdívá se. Měli bychom už zamířit ke svým domovům."