Vinnetou

„Old Shatterhand... Ty... si... tu... Takto... musím... zomrieť...“ Nšo-či naposledy vydýchla.
Čo sa dialo v mojej duši, tomu mohol rozumieť iba Winnetou. Vykríkol som. Skaly mi vracali ozvenu.
Takto zahynula žena, s ktorou som sa chcel oženiť. Jediná, ktorú by som kedy mohol milovať – tá pravá. Na ceste z rodného puebla na Rio Pecos do Európy, ktorá v nej vzbudzovala strach aj vytrženie, ktorá pre ňu znamenala život po mojom boku.
Nikdy ju neuzrie.
Nšo-či, sestra môjho srdca. Bez nej sme osireli. Čo si počneme, Winnetou a ja?
Môj brat ma zovrel v náručí a zodpovedal moju otázku: „Pomstíme sa.“

Skupina u ohně sledovala přibližující se postavičku - maličkého mužíčka na křivých nožkách vyčnívajících mu z tuhého kaftanu.
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil.
„Same, co vy tady?“ zazněla otázka doprovázená úsměvem.
„Vy ho znáte?“ ujišťoval se chlapík, který zjevně nepochopil, že bílé kalhoty a sako nejsou ideálním oblečením do prérie.
„Jistě, je to můj učitel a rádce.“
„Sam Hawkens, jméno mé,“ řekl mužíček a s komickou vážností smekl.
Ozvalo se několikeré vyděšené zalapání po dechu.
Sam si nenuceně nasadil na hlavy paruku a tichounce se pochechtával, jak ty zelenáče překvapil.
„Vlastní skalp mi sebrali Indiáni. Tahle věcička je ale moc šikovná, víte?“

Vinnetou dobře věděl, že ho Šarlí bude opouštět. Kdo mohl zadržet takového muže? I jiná místa potřebovala jeho horoucí srdce, silné paže, smysl pro spravedlnost. Libye, Arábie, Afrika… Přesto mu zoufale chyběl každý den. Když mu stesk rval nitro až k nesnesení, vycházel Vinnetou z puebla, aby si Šarlího přípomněl o samotě. Položil se na záda a otevřel všechny smysly. Vybavoval si jeho tvář. Zlátnoucí tráva prérie byly jeho vlasy. Modravé nebe nad prérií jeho oči. Zvuk větru byl jeho hlas. Kosův sladký zpěv jeho smích.
Vinnetou prudce zabořil prsty do hlíny. Prosluněná prsť byla jako dotek jeho teplé tváře.

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.

Víš, milý čtenáři, jaká je noc na prérii?
Městský člověk, uvyklý neustálému ruchu, šumu a nočnímu povyku opilců, sotva si dovede představit, jaké je ticho noci. Pouze noční pták tiše zapěje, jen lehký praskot větviček citlivému uchu prozradí, že dravec vyráží na lov.
Žádné pouliční lampy rušící spáče, ale zastřené světlo měsíce a miriády hvězd – ani nejbohatší sultán Orientu neuléhá pod takovou klenbou.
A svítání, chvíle, kdy slunce vyjde nad obzor a obleče vše znovu do jasných barev!
Velebný chrám přírody!
Takové je, milý čtenáři, lože zálesákovo. A jeho ošumělá deka, nad všechny pokrývky z prachového peří je mu vzácnější.

Vinnetou mě od prvního dne zasvěcoval do opravdového umění Indiána. K tomu patřilo i naslouchání - položit se do trávy, zavřít oči a nechat své srdce zcela prostoupit zvuky okolí. Měl jsem ovšem podezření, že Vinnetou procvičuje můj sluch také proto, že jsem po přestálých strázních stále ještě potřeboval více odpočinku. A tak jsem teď ležel se zavřenými víčky pod horkým poledním sluncem, když mě náhle napadlo otevřít oči. Vinnetou seděl vedle mě a díval se na mě zamyšleným pohledem.
“Na co hledí můj rudý bratr?” zeptal jsem se překvapeně.
“Vrývám si do srdce tvou tvář pro dny, kdy nebudeme spolu.”

Symfonický orchestr hraje vznešenou melodii. Je šero. V mlází nepohnutě leží dvě postavy.
Dlouze čekají a dorozumívají se drobnými posunky.
Jedna z nich se náhle posadí a odhodí rozžvýkané stéblo. Druhá se zvedne do polosedu a rukávem začne leštit těžkou medvědobijku.
Vinnetou: "Proč můj bratr Šárli nevyčkává více příchodu bizonů?"
Old Shatterhand (s mírným úsměvem): "Jak se můj rudý bratr může ptát? Sám první poznal, že čekání je marné. Dnes již nepřijdou. Vítr se otočil."
Vinnetou: "Můj bílý bratr se učí vskutku rychle. Již za tak krátkou dobu čte lovecká znamení stejně obratně jako rodilý Apač."
(Seberou se a odejdou.)