Vinnetou

Nšo-či poočku pozorovala, jak Vinnetou přivedl Old Shatterhandovi nádherného vraníka a slavnostně pronesl: „Jmenuje se Hatátitlá, Blesk.“

Nšo-či Vinnetoua milovala. Její bratr byl bystrý a silný a ušlechtilými rysy jeho tváře prosvítala moudrost a odvaha. Muži i ženy kmene Apačů k němu vzhlíželi. Jeho pověst se nesla po celém Divokém západě.

Jenom ona věděla, jaká je Vinnetouova jediná slabina. Její bratr strávil několik bezesných nocí vymýšlením vhodného indiánského jména pro oba hřebce. Výsledek byl tristní.

Byla ráda, že k ní nakonec přišel pro radu.

Jinak by teď Old Shatterhand držel uzdu Mucnatého kopýtečka a vedle by pofrkával Vinnetouův Periferní bicáček.

„Kde vězí můj rudý bratr? Což mu jeho stateční zvědové nepřinesli zprávy, že Cornelova banda trampů se chystá přepadnout vlak do Rosswellu?“ nahlédl do náčelníkova wigwamu dobře stavěný muž a uhladil si pečlivě učesané černé vlasy. „Hobble Frank, tetička Drollová, Dlouhý Davy i Tlustý Jemmy jsou připraveni vyrazit.“ Po těchto slovech vytáhl z kapsy zrcátko a znepokojeně si prohlížel čerstvou ranku po holení. Zamračil se a podotkl: „Bude třeba upozornit Potrhlého medvěda, aby se příště nevřítil jako velká voda.“
„Šarlí, musíme odjezd ještě pozdržet. Má santillská přikrývka ještě po vyprání neuschla. A bez ní náčelník Apačů vyjet nemůže,“ zašeptal Vinnetou.

Klekí Petra vidí dále než jiní. Je to dar. Vidí následek za příčinou, řešení za problémem.
Klekí Petra vidí dále než jiní. Je to prokletí. V prvním činu zahlédne zřetězení důsledků vedoucí k nevyhnutelnému.
Nevinné tyče zeměměřičů jsou v jeho očích strašnější než naostřená kopí. V jejich stínu jdou zástupy nádeníků, kteří staví cestu vlastní krví. Za nimi se řítí monstrum požírající zemi od východu k západu. Pro ně se otevírají další doly a hutě, vybíjejí statisíce bizonů. Pro ně je rudý muž hnán po stezce slz k smrti nebo vyhnanství.
Ví, že nemají šanci. Přesto do tábora zeměmeřičů sestoupí.

Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.
O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.

Když Old Shatterhand dorazil k místu setkání, seznal, že Vinnetou již čeká a zachmuřeně při tom hledí do otevřené plechovky.
“Co trápí mého rudého bratra?” zeptal se starostlivě, když Vinnetou po jeho příchodu ani nevzhlédl.
“Velký Mannitou ode mne odvrátil svůj vlídný zrak Šárlí,” odpověděl Vinnetou smutně. “Už od východu slunce je hledám a stále mému zraku unikají. Ztratil jsem právo nazývat se nejlepším stopařem Západu.”
Povzdechl si, předal Old Shatterhandovi plechovku a zamířil pryč.
Old Shatterhand chvíli jen nechápavě zíral na hladký povrch obsahu plechovky a teprve pak ho napadlo podívat se na etiketu.
Stálo tam: Obsahuje stopy korýšů.

Ovšem obstarat si zbraň to není jen tak. Obzvlášť jste-li obávaný a všude známý pistolník. To si nemůžete jen tak nakráčet do obchodu. Nebo na trh nebo dokonce do nákupního střediska. Někdo by vás totiž mohl poznat. A jak by zmerčili, že jste neozbrojení, hnedle by využili početní i váhové převahy a šoupli by vás do chládku. A to by bylo tak říkajíc z deště pod okap. Totiž z pekáče do ledničky. Tohle si uměl Sunkáč snadno spočítat. Naštěstí měl dobrého známého. Jednou mu pomohl s jistou nepříjemnou záležitostí. Určitě mu tu službičku rád oplatí. Ten známý se jmenoval Santer.