DMD č. 26 pro 26. 4. 2013. Téma: Pod dekou

"Můžeš mi říct cokoliv, Jacku," poznamenal Doktor.
Jack ztuhl v půlce pohybu.
"Jsi v pořádku?" Zazněl Doktor mnohem starostlivěji.
Jack nebyl schopen promluvit, tak jen zavrtěl hlavou.
Jako ve snu ho Doktor zezadu objal.
"Je mi to líto," řekl pouze a Jack věděl, že nelže.
"Užívej si to, dokud to trvá... protože všechno jednou skončí." Tělem Jackovi při té myšlence projel silný záchvěv bolesti, který se okamžitě pokusil zahnat. Jako když se přikryjete dekou a předstíráte, že nevidíte tmu.
Proto, když se otočil k Doktorovi, aby ho políbil na ústa, oba předstírali, že si nevšimli, jak se Jackovi třpytí oči.

Byla jen chvilka od nárazu...
Necítila bolest, jenom viděla, co všechno by ji mělo bolet.
Nebyla v šoku, vznášela se někde nad sebou a lapala po dechu, ale bylo to vzdálené, někde pryč.
Nekřičela, a pokud ano, tak se neslyšela. Přišlo jí, že otevírá pusu naprázdno a hlasivky se procvičují jen tak.
Neslyšela vlastně vůbec nic. Zdálky houkačka, možná, nebo jí jen hučelo v hlavě?
Potřebovala se posadit a přišlo jí, že padá, do měkkého, možná? Ale příšerně pomalu, jako ve zpomaleném filmu.
Chuť ani čich taky nefungovaly, všechno bylo zdušené. Jako když přes všechno hodíte temnou deku.
Obzor zčernal.

„Piš, barde, střádej… Hm, smrdí čistička.“
Je skoro půlnoc.
Nemám drabbli.
Nemám inspiraci. Co mám, je blažený potréninkový stav, spojený s menším než malým množstvým alkoholu v krvi. (Pro úplnost dodávám, že miluji svého nového trenéra.) Zářná Vzora si z blíže neurčeného důvodu hvízdá Ódu na radost. Je potěšena, že je poznat, co si hvízdá.
Před chvílí jsme koukali na večerníček. Útrapy plukovníka O’Neala nám připadaly velice zábavné. Navrhla jsem spolunocležníkům jiný fandom, ale měli by ošklivé sny.
Zářná Vzora oznamuje, že se jde chovat jako barbar. Podtrhuje si v knize zvýrazňovačem.
Jsou dny, kdy je lepší zůstat pod dekou.

Okolní vrcholy se ztrácely v mléčně bílé. I průsmykem se valily chomáče mlhy. Stezka byla namrzlá od drobných kapiček, kterých byl vzduch plný. Mrak zase jednou ležel na zdejších kopcích jako těžká deka.
Nadhodil si batoh a začal sestupovat. Jeho náklad sebou zamlel. Jehně bekavě protestovalo. Potřebuje ho dostat do tepla co nejdříve.
Pod mrakem pršelo.
Polohlasně zaklel.
Rozpršelo se víc.
Probíjel se proti větru, který mu do očí vháněl kapky deště a sem tam i sněhové vločky. I když se pohyboval, byl promrzlý do morku kostí.
Ale už jen pár kroků...
Do padajícího šera probleskla záře oken.
Teplo domova.

"Schovejte se! Ve vedlejší místnosti jsou tajné dveře dolů do místnosti, která se pak napojuje na tunely pod městem. Těmi se pak dostanete ven. Pospěšte si!"
"Dobře, a kde se ty dveře nacházejí?"
"Pod dekou!" Kývnu, že chápu a spěchám je otevřít.¨
"Miku, už to máš?"
"Ne. ještě ne."
"Sakra, jak je možné, že ti to tak dlouho trvá?!" Z vedlejší místnosti uslyším ránu, jak Erwin pravděpodobně nečím něco nebo někoho praští. "Jsou přece pod dekou!"
"No jasně, ale pod kterou?" Zavrčím.
Erwin nakoukne do místnosti, kde jsem já, a zůstane nevěřícně zírat na obří místnost s podlahou pokrytou dekami.

„Fricko, kam si sa schoval?“
„Fricko, kde si?“
Ferko, Samko a Jožko blúdili po byte a hľadali, kam sa im schoval Fricko.
„Možno je v kúpeľni,“ napadlo Jožka.
Všetci bežali do kúpeľne. V kúpeľni však po Frickovi nebolo ani stopy. A to aj prehrabali kôš na prádlo.
„Možno bol hladný a je v kuchyni,“ spomenul si Samko.
Bežali teda do kuchyne, ale ani tam Fricka nenašli.
Vrátili sa do svojej izby a sadli si na posteľ. Ferko však ihneď vyskočil, že si na niečo sadol. Bratia vstali a odhrnuli deku. A tam na posteli ležal Fricko, ich obľúbená plyšová opica.

„Vidíte támhle ty kočky?“
„Myslím, že nevypadají špatné, ta menší má i slušné kozy.“
„Mohli bychom je zkusit sbalit a pak ojet.“
„Tak schválně, kdo to zkusí.“
„Klidně já.“
…po pár dnech
„Tak co, dostal jsi ji?“
„Ani mi nemluv, odpálkovala mě. Že prý pro ni nejsem dost dobrý. No chápeš to?“
„Teda nevím, jakého šampóna nebo modela by chtěla.“
…jindy
„Teda tohle nejsou holky, to jsou slonice.“
„Vidíš, jak jí lezou z kalhot ty špeky?“
„Myslím si, že se s námi nevsadíš, že tuhle dostaneš.“
„A proč ne. Myslím, že pokud dá, tak pod dekou mi to bude jedno.“

Než zamířila do svého pokoje, popřála rodičům dobrou noc a vyčistila si zuby.
Když však za sebou pak zavírala dveře, na spánek neměla ani pomyšlení.
Rychle se oblékla do předem připraveného oblečení a namalovala se.
Moc dobře věděla, jak se oknem dostat na ulici.
Vydala se obvyklou trasou směrem k populárnímu klubu. Vchod však minula bez povšimnutí. Zastavila se a zapálila si cigaretu. Nečekala dlouho.
„Kolik?“ zeptal se muž ve středním věku a ona mu odpověděla naučenou frází.
Mrazivý chlad ji doslova ochromil, když jí později vyhrnoval minisukni.
A doma pod teplou dekou ležel místo ní jen velký plyšový medvídek.

Když byl malý, věřil, že pod zelenou dekou od dědečka ho bubák nenajde. Spával pod ní za nocí, kdy se rodiče hádali.
Když povyrostl, utíkal do domku na hraní, který mu postavil dědeček. Deku si nosil s sebou. Byla trošku špinavá, ale bubáci se jí pořád báli.
Když odešel na vysokou školu, zůstala deka v jeho dětském pokoji. Už mu byla krátká.
Když odcházel z prvního zaměstnání, po letech znovu vyndal deku ze dna skříně. Věděl už, že bubáky nezahání, přesto si ji odvezl do svého nového domova.
Když málem ztratil svého nejlepšího přítele, znovu plakal pod dekou s medvídky.

Pod dekou červenou,
najdeš krásné věci.
Když se dva doženou,
radost mají v kleci.
Pod dekou chumlavou
tiše zpívá láska,
vře nocí hořlavou,
třpytivá jak maska.
Pod dekou šedivou,
dotýkání zradí.
Zelenou kopřivou
lidé bitvy svádí.
Pod dekou pichlavou
smutek nezahřeje,
starostí bolavou
tma se ti vysměje.
Pod dekou zčernalou
někdy slza tichá
skane v smrt pomalou.
Potom něha vzdychá.
Pod dekou mrazivou
zabodla se dýka.
S květinou plazivou
ruku v ruce vzlyká.
Pod dekou omámen
uchýlíš se k spaní,
dlouhý den dá ti sen
o věrném milování.
Pod dekou
zavoní
nejčerstvější listí,
pod dekou
z jabloní
vzpomínky se čistí.