Vyšehrad

Mýtina se před ní otevře tak nečekaně, že si musí zakrýt oči přes slunečním světlem.
Dojde do středu a posadí se. Přitiskne dlaně k vlhké chladivé hlíně.
Načrtne kontaktní čáru. Představení se.
Čára okamžitě zmizí v zemi. Souhlas, ujištění, nesouhlas?
Zavře oči a soustředí se na prosbu. Dotýká se země, hladí její zelené vlasy, vnímá hluboko její žhavou krev, prastarou neměnnost. Klesne nazad, ponoří se do té mateřské náruče.
Líně se otáčí, láva proudí jejími žilami…
Trhne sebou, jako kdyby na chvíli usnula. Když vstává, připadá si jako vytesaná z kamene, ale konečně po nekonečné době ví, co má dělat.

Na chvíli si sedne do trávy. Není zvyklá na náročný terén a musí šetřit silami. Nejtěžší část teprve přijde.
Najde na mapě nedaleké rozcestí. Nachází se osm kilometrů od nejbližší vesnice.
Je dost daleko? Je příliš blízko?
Každé malé prasknutí jedné ze změti čar tvořících magickou pečeť zdevastovalo vše v okolí několika metrů.
Nepotkala živou duši, ale sedí nedaleko rozcestí. Špatné místo. Musí dál, a pak mimo stezku.
Pořádně se napije. Zbyla čtvrtina vody. Příliš málo na zpáteční cestu Musí najít nějaký pramen. V nejhorším případě čistý potůček.
V nejlepším případě si už nebude muset lámat hlavu s cestou zpátky.

Záznamník pronese tři slova, následuje cvaknutí a rychlé: „Ano?”
„Neměls doufám další noční?”
„Až zítra,” odpoví Šimon.
„Dnes večer ti asi nezavolám. Budu mimo civilizaci.”
Napíchla Milice jeho telefon? Tak jako tak, kostky jsou vrženy, nemá prostor couvnout, nemá čas, je rozhodnuto. Možná už zítra bude po všem.
„Kam jedeš?”
„Nevím. Možná do šumavských rašelinišť. Třeba najdu tu kytku, cos mi včera nakreslil.”
„Takhle blbá kytka neexistuje.”
„Co my víme?”
Nelehký smích.

Studuje jízdní řády. Hledá nejkratší cestu někam, kde nikdo nežije. Kam nikdo nevidí. Kde nikomu neublíží.
Pak vystojí frontu na jízdenky.
Oddechne si, až když vlak opustí nádraží.

18. července 1998
14:30 odchozí hovor na číslo XXX XXX XXX - Šimon Illner, styčná osoba vyšehradské čarodějnické policie, bývalý milenec Ševčukové
16:00 odchod z bytu na setkání s bývalým milencem
19:55 návrat
20:05 odchod do bezpečného domu na prověření
21:35 návrat domů
21:45 odchozí hovor na číslo XXX XXX XXX XXX - Karel Vrbenský, starší vyšetřovatel vyšehradské kriminálky
21:48 zapnuto nahrávání
21:55 přišel Vrbenský
21:58 Vrbenský vypnul nahrávání (pozn.: běžné)
22:15 magický incident bez škod na elektronice
22:30 Vrbenský odešel
22:32 znovu zapnuto nahrávání, Ševčuková zrekapitulovala návštěvu (pozn.: běžné)

Když Vrbenský zazvoní, Olena stále ještě sedí stočená v křesle s prázdnou sklenkou.
„Víte něco o veřejném incidentu ve Varšavě?” zeptá se ho.
„Nevím. Předám to varšavským.”
„Chci vás o něco požádat.” Hraje o důvěru Milice. „Strávila jsem desítky hodin u Kosturaků. Příliš si nepamatuji, nebyla jsem na tom dobře.” Největší fanynka Milice leze do jámy lvové. „Dokážete se k těm vzpomínkám dostat?”
„Možná.”

Vrbenský jí podá sklenici vody. Takhle rozčileného ho ještě neviděla.
„Co jste si vzala?”
„Nic, jen toho panáka…”
„Tím to není.”
Něco jí muselo zůstat v krvi po prověřování.
Vrbenskému prolétne tváří znechucení.
„Nic mi neříkejte.”

Ještě se jí motá hlava.
„Jsi čistá.”
„Pomohlo to?”
„Nic nového.”
Dostane obálku s papíry a videokazetou. „Tady máš kopie.”
Olenu zalije nejasný pocit, že je něco špatně.
„K čemu?”
„Předej to Vrbenskému. Problém se doufám vyřeší sám.”
Chvíli je ticho.
„Dostala jsi druhou šanci,” říká nová šéfka.
Lidi jako ty končili v lepších časech na hranici, říká její hlas.

Když jde doma po schodech, telepatická pojistka se začíná rozpouštět. Polije ji horko. Musí se chytit zábradlí. Má pocit, že netrefí nohou na schod.
Málem rozsype obálku.
Kolik takových už tajně vynesla?
Nalije si sklenku vody. Druhou.
Nalije si panáka.

Záznam bezpečnostní kamery je zespoda ožehnutý. Do záběru napochoduje Aleksandr a cosi říká do interkomu. Zazubí se do bezpečnostní kamery. Pak záznam končí.
Tuhle noční můru stvořila. Musí ji také zprovodit ze světa.
„Kolik lidí…”
„Nikdo. Dal si načas. Zanechal svědky a stopy. To nebyla chyba.” Nová šéfka buňky se obrátí k OIeně. „Bylas s ním téměř tři dny. Řeklas nám všechno?”
„Moc si nepamatuji.”
„Pomůžeme ti.” Prověříme tě. „Vrátit se do služby a zjistíš, co se děje. Teď tě musíme prověřit.”
Oleně se obrátí žaludek. Přikývne. Soustředí se na heslo od Vrbenského.
Kritické oblasti její paměti jsou odteď zablokovány.

Pokračuje v chůzi, přejde kolem domu, zdánlivě nepřítomně se zahledí do napůl otevřeného květu pampelišky, smysly pracují na plné obrátky. Jakmile je mimo dohled, sáhne do kabelky.
Pagerem odešle kód 323. Mírná panika.
Za chvíli pípne SMS.

To jsem já. Pojď nahoru.

Jediný členovi Milice, kterému ještě může věřit.

„Vážně nevíš, co se děje?”
„Znám postupy.” Vyklidit byt. Povolat zálohy. Rádiové ticho.
„Já ne. Dnes mě pověřili. Jsi hned další na řadě.”
Zamrazí ji. „Kdo tě poslal?”
„Neznáš ji. Ten magor, co tě otrávil a poslal do Budče, je odstavený. Máme na krku mezinárodní incident. Varšava přišla o celý barák.”

V těžkém tichu Olena sklidí papír a tužku. Dozvěděla se mnohem víc, než čekávala.
„Co bude teď?” zeptá se Šimon. „Zase zmizíš?”
„Nevím, co bude.” Zabodne pohled do stolu, nedokáže se na něj podívat. „Nechci zase čekat na svolení normálně žít.”
„Neodpověděla jsi mi na otázku.”
„Jestli zmizím, nebude to moje rozhodnutí.”
Chvíli je zase ticho.
Pak promluví oba najednou.
„To už je na mě —”
„Každý den —”
„Pokračuj.”
„Pokud půjde všechno dobře, každý večer ti zavolám.”

Když zahne do své ulice, ze zvyku se rozhlédne. Ani stopy po magii. Po komkoli.
Zvedne hlavu, vyhledá očima okna svého bytu.
Jsou rozsvícená.

Olena klopí oči k čarám na papíře. Vyhýbá se Šimonovi pohledem. Jasnovidec je výstižné slovo. Z toho pohledu se cítíte jako nazí ve sněhové závěji. Šimon ji viděl nahou mnohokrát. Co Olena nesnese, je pohled na něj, bojujícího s kouzlem, které se nechce nechat vidět ani zaznamenat. Ruka se mu kroutí, čáry jsou roztřesené.
Když skončí, má na tváří krůpěje potu.
„Co chceš dělat?” zeptá se, jako kdyby jí viděl až na dno duše.
„Tohle kouzlo už nefunguje. Musím je rozbít.”
Šimon přejede kouzlo očima technika. „Struktura drží pohromadě, jako kdyby byla fyzická.”
„Jak by je rozbil?”
„Začal bych… tady.”